Sedím na kapotě svýho auta na kopci vysoko nad městem a koukám se na všechna ta světýlka pode mnou. Je pár dní po oslavách nového roku a já si říkám:  co ten nový přinese?

Posledních pár měsíců bylo dost náročných. Bydlíme ve spartánských podmínkách, už skoro čtvrt roku vyžívám s jedněma kalhotama, čtyřma tričkama, jedním svetrem a kabátem. Protože všechno ostatní je… kdoví kde. Skoro si říkám, že až bude ta rekonstrukce hotová, bude to jako druhé Vánoce, znovuobjevím všechny svoje věci a těším se na ně jak na Ježíška zamlada. 🙂

Každopádně tohle.. i s těma dvěma měsícema v Kanadě předtím mě něco naučilo.

Žít s málem. A žít pomalu.

Občas mám trochu tendenci to neříkat nahlas, protože to lidem připadá divný a mám trochu pocit, že bych se za to měla stydět. 
A proč vlastně? Naše kultura klade na piedestal honbu za úspěchem, stoupání po kariérním žebříčku, snahu stát se Někým. Pokud se neustále nesnažíme překonávat, znamená to, že nejsme dost dobrý. Lidi vám to neřeknou napřímo, ale hezky to zakamuflují do nějakého pěkného komplimentu.

  • “Kéž bych tak měla taky čas na čtení. Ale já jsem prostě furt v práci…“
  • “Taky bych chtěla zkusit tohle a ono, ale nemám na to čas.“

Ale ono to je jinak. Každý držíme ten pomyslný žebříček ve svých rukou a sami určujeme, které věco budou na vrchních příčkách a které budou až někde při zemi. Je to naše volba. A mnoho lidí zkrátka nedokáže zkousnout to, že dáte přednost něčemu, co vám dělá radost před něčím, co je produktivní. Ale ne, čas nikdy není promrhaný, pokud ho naplníte něčím, co vám dělá radost. 
A to znamená žít pomaleji. Víc si uvědomovat to, že čas je naše nejomezenější komodita. A žít pomaleji neznamená vyplňovat ten čas až po okraj, snažit se do něj vmáčknout co nejvíc, ale prožívat ho a zaznamenávat každý okamžik.

Takže já si do novýho roku dávám závazek žít pomaleji.

A všechno ostatní důležitý jsem si předsevzala už ve své #MYchangeFORclimate