Všechno, co jste chtěli vědět, ale ostýchali jste se zeptat napřímo.
Takže Leo. Hodně lidí se mě na něj ptá. A spousta těch dotazů se týká toho, jestli jsem se do něj zamilovala. Takže to chci uvést na pravou míru.

Mimo škatulky

Myslím, že v trochu jiném settingu by k tomu klidně mohlo dojít. Ale já mám Honzu a Leo má zlomený srdce. Ale navzdory tomu – nebo možná právě proto – mezi námi vzniklo hodně zvláštní pouto. A láska to byla v každém případě. Podařilo se nám vytvořit něco, co se tak trochu vymyká standardním man-woman šablonám. Vytvořili jsme si “vztah” mimo běžné škatulky.
Byl jako můj učitel a mentor. Předal mi spoustu moudrosti. O světě, o přežití v divočině, o hledání své podstaty, o čtení zázraků, o psaní i o hudbě. Rozpustil můj kreativní blok a já zase začla tvořit! A i když jsem teď tisíce kilometrů daleko, stále mě toho spoustu učí prostřednictvím své knížky. A já ho vděčně poslouchám.
Byl jako můj vzor. Dokázal si zařídit takový život, o kterém jsem snila (aniž bych si to až do té doby uvědomovala). Tam uprostřed kanadských Rockies si žije svůj sen, pracuje na ranči, hostí cestovatele z celého světa a věnuje se umění. Kombinuje tvrdou, společenskou i kreativní práci. Přesně to, co bych v životě chtěla dělat i já. A tak jsem se od něj učila.
Byl tak trochu jako můj táta. Vyprávěl mi zážitky ze svých mladých divokých let, pečoval o mě, když jsem si vyvrkla kotník, předával mi svoje životní moudrosti, morálku a víru a peskoval mě, když se něco nepovedlo mně nebo jemu (ale vždycku jenom z legrace). A já ho za odměnu zlobila.
A byl tak trochu jako můj partner. Strávili jsme spolu hodiny dlouhých večerních rozhovorů. Nestyděl se přede mnou prdět. Napsali jsme spolu písničku na jeho připravované CDčko a má rozepsanou “mojí” kapitolu do své příští knížky. A já mu za odměnu dávala sílu, jak on říkal, pomáhala mu s jeho trablema a tahala ho po pátým pivu z hospody domů.
Tenhle náš vztah mi připomínal vztah Alice a Alexe ve Fulghumově Třetím přání, který jsem až do doby, než jsem poznala Lea, úplně nechápala. Teď mu stoprocentně rozumím. Alex a Alice (a kanadská Martina a Leo) mi ukázali, že neexistuje jen jedna podoba lásky, ale že láska může mít mnoho tváří, mnoho podob, mnoho forem a mnoho projevů a že člověk může různými způsoby milovat různé lidi.

Honest & True

Leo mě změnil. Hodně. On – nebo Golden – nejsem si jistá, ve mně probudil moji zeměvitost, jak tomu Leo říká. Napsala jsem o tom v předchozím článku. Možná právě proto, že to, co mezi námi vzniklo, mělo časově vymezené hranice, mohla jsem s ním být stoprocentně upřímná, zahodit všechny tváře a pózy a na nic si nehrát.
Říkali jsme si všechno. Já mu vyprávěla o svým dětství, o mých vztazích, o mým přístupu k životu, sdílela jsem s ním své obavy, strachy a dělila se o svá přání. On se se mnou dělil o své bolesti, obavy i naděje. O cestě hledání velké lásky, po které stále potuje i o životní lekce ze všech těch velkých i malých držkopádů, které během života absolvoval.

Velký kouzelník

Jestli se mi někdy podaří dopsat mojí knížku, bude to pravděpodobně z velké části i díky němu. Je to skoro jako z filmu nebo nějaké umělecké autobiografie. Jako kdyby v životě každé probouzející se umělkyně figuroval nějaký Velký kouzelník, který nastartuje proces.
To, že pro mě Leo bude důležitej, jsem tušila ještě přetím, než jsem do Kanady dorazila. Vycítila jsem to ze slov, které jsem se o něm dočetla a pak z těch mnoha zpráv, které jsme si vyměnili ještě než jsme se vůbec setkali.
Trošku mě trápí to rčení, že “sejde z očí, sejde z mysli”. Je to součástí celé té deluze, kterou od svého návratu prožívám. Ale je to taky součást života. Věčné ztráty a nálezy. To, co jsem v něm během mého pobytu našla, bylo jedinečné a vzácné. A důležité, někam mě to posunulo. A i já jsem někam posunula jeho. Ale cestičky života jsou nevyzpytatelné a třeba i ty naše se zase někde sejdou.
A pod našima rukama ještě pořád vznikaj a zrajou úžasný věci, které ten společně strávěný čas nastartoval.