Včera to byly tři měsíce, co jsem se vrátila z Kanady. Těžko se tomu dá uvěřit, přijde mi, jako bych se vrátila teprve před několika dny. Na jednu stranu. Na druhou stranu ale jakoby uplynuly roky.

Tak především, povedlo se mi v hlavě uspořádat pár věcí, které mi bezprotředně po mém návratu udělaly v hlavě totální zmatek a já prvních pár týdnů prožívala pořádný kulturní šok. V podstatě stejný, jako když jsem do Kanady přijela, jen obráceně. Možná si vzpomenete, jak euforicky jsem o Goldenu tehdy psala, byla jsem doslova přesycená štěstím, přetékala jsem jím, hluboko uložený starosti, bloky a frustrace se v tý nádherný přírodě pomaloučku rozpouštěly. Tak stejně jsem prožívala návrat, jen obráceně. Prošla jsem si stavy takový úzkosti, v nejhorších chvílích jsem nevěřila tomu, že se z toho můžu vyhrabat. Měla jsem pocit, že už nikdy nemůžu být šťastná. Ve Vancouveru jsem si připadala sama, opuštěná, obestavěná anonymním městem. Po návratu zpátky do Čech v podstatě bez domova, anonymní město jsem vyměnila za tehdy ještě cizí byt plný bordelu. Do vzpomínek na otevřené prostory Blaeberry Valley jsem v hlavě utíkala jako Tulák po hvězdách. Za ty tři měsíce se to uklidnilo a náš teď už domov se začíná pomaličku, ale jistě rýsovat….

Jako Tulák po hvězdách…

Rány z toho krásného zlomení srdce, jehož kousky jsem roztrousila po Rocky Mountains už se pomalu zahojily, zůstává po nich jen ta vytetovaná jizvička ve tvaru Hory pod mým srdcem. Prvních pár týdnů jsem se při pomyšlení na Golden trápila, vzpomínala jsem na všechno to, co jsem tam prožívala a co už prožívat nemůžu. Stýskalo se mi po Goldenu i po spřízněný duši, kterou jako kdybych tam rozpoznala z minulýho života. A o ktere jsem se bála, že z mého života postupně, nenápadnými kroky zmizí.

Po  téhle zkušenosti jsem si uvědomila, že vztahy, které si vytváříme s místy, jdou podobně těm, které si utváříme s lidmi. Prožíváme s nimi radost i smutek, lásku i stesk. Ostatně, přesně takovou vztahovou dynamikou jsem si proša s Prahou. Místa v nás mohou vyvolávat podobné emoce jako lidé. A občas je to všechno zamotané pěkně dohromady. 

Nikdy nedokážeme dopředu předvídat, co na nových místech prožijeme, jaké radosti a strachy do našich životů nová půda přinese. Občas je to vztah, který ve vás zapustí kořeny na dlouhá léta. Občas třeba i do konce života.

Jak plynuly týdny, nostalgie, se kterou jsem se původně vracela zpátky ke všem těm místům se postupně přeměnila v drive, který mě naplnil posláním zasadit se o svoji vlastní verzi tohohle života tady, na místě, kde mám svoje kořeny.

Pracuji na tom. Jde to pomaleji, ale mám na to celý život.