Už se mi to blíží. Přesně za měsíc, po (doslova) letech snění a spoustě komplikací mě čeká šest týdnů sólo cesty v kanadský divočině. Těžko se mi hledalo vysvětlení pro tohle nutkání. Jako kdybych tam vždycky vyrazit měla – a byla to jenom otázka času. Tohle je asi vůbec nejosobnější příspěvek, jaký jsem sem kdy vložila. A přestože to zdánlivě je jenom o cestě přes velkou louži, připadám si, jako kdybych se tímhle článkem ocitla nahá před celým světem.
Sama do Kanady
Co mě tam vlastně objektivně čeká? Týden se budu s autem toulat po Rocky mountains, pak se přesunu do Goldenu na bůvolí farmu. Tam budu asi měsíc. A pak se zase pomalu přesunu zpátky. Nic náročnýho, že jo? Subjektivně je v tom ale mnohem víc…
Sama do Kanady
Unplug.Tak předně – potřebuju si odpočinout. Od města. Od lidí. Od všeobecné přehlcenosti informacema. Potřebuju detox, kterej mi může nabídnout jenom opravdová divočina – venkov už mi tak nějak nestačí. Venkov mi nabízí příjemný odpočinutí a dočasný dobití baterek, ale divočina je terapie šokem. A tu, tak nějak cítím, potřebuju.
Sama do Kanady
Nezávislost.Mám takovej trouble. Když se ocitám v komplikovaných situacích, dost často spoléhám, že mi je někdo pomůže vyřešit. Přivrtat poličku. Odnavigovat se z místa A do místa B. Postavit tábořiště a rozdělat oheň. Všechny tyhle činnosti dělám, ale nikdy ne sama a “ten druhý” (ahoj, Honzo!) je pro mě vždycky taková jistota, která mi zabraňuje dělat si z věcí příliš velké starosti. Prostě se příliš spoléhám na druhé. A tak nějak vnitřně potřebuju cítit se nezávislejší.
Sama do Kanady
Život na farmě. Tohle je něco, o čem s Honzou čím dál tím víc mluvíme. Láká nás žít tak trochu “off the grid”, mít alespoň částečnou potravinovou nezávislost, vyrábět si vlastní energii, sbírat a recyklovat vodu. A kromě všech těch romantických představ, které kolem toho mám, to s sebou ale nese taky spoustu nepříjemností. Tak nějak si je teoreticky dovedu představit (a nepřipadaj mi zas až tak dramatické), ale možná, že až si to sama vyzkouším, že změním názor. Každopádně – musím si to sama vyzkoušet.
Sama do Kanady
Život v z páru. Po jedenácti letech společné cesty, kdy jsem byla kamarádka, přítelkyně, milenka a pak zase přítelkyně, konečně dokážu říct, že jsme spolu dospěli. A jsem připravená vstoupit do dalších rolí – manželky, maminky.  Jen bych si před tím vším chtěla dopřát nějaký přechodový můstek. Čas jenom pro sebe. Ve kterým můžu “dospět” ne jako partnerka, ale především jako osobnost. Bez rolí, jenom sama se sebou.
Sama do Kanady
Osobní transformace. Říká se, že každých 7 let člověk projde nějakou významnou změnou. V sedmi letech jsem šla do školy, ve čtrnácti začala randit, v jednadvaceti jsem se naučila trochu jinak přemýšlet, milovat a žít. Teď mi bude na podzim osumadvacet a ten katalyzátor změny v sobě cítím. Tuším, že můj přechod na volnou nohu i stěhování zpátky do Litoměřic jsou teprve začátek něčeho většího. A v Kanadě budu mít dost času obrátit se k sobě a dát tomu všemu průchod.
Sama do Kanady
Napojit se. Tohle možná souvisí se vším ostatním, zejména s předchozím bodem. Připadám si, jako kdybych v ruce držela „kabel“ vedoucí z mý hlavy a nutně ho potřebovala strčit do „zásuvky“ vesmíru. Mám pocit, že se svět tak nějak děje beze mě. A že toho chci být mnohem víc součástí. Potřebuju zpomalit život natolik, abych mohla začít víc prožívat. A tuším, že to najdu někde mezi horami, sluncem, větrem a padajícím javorovým listím.
Sama do Kanady