Tenhle příspěvek bude zase jednou trošku osobnější. Pracovně jej zařazuji do své sbírky „Nejen básníci neztrácejí naději“. Já totiž teď mám trošku období, kdy ji místy ztrácím a vehementně se tomu bráním.

Whazzup?

O mých trablech se zády jsem už psala. Long story short, magnetická rezonance odhalila, že mám zánět na páteři kolem dvou krčních obratlů. Někteří jste to už možná četli na mých storíčkách. Znamená to, že musím teď pár týdnů ležet v nemocnici a léčit se. Pak se uvidí. Nehroutím se z toho, protože vím, že zdraví máme jen jedno a já to svoje teď musím dát do pořádku. Jedna věc je ale už na 90 % jistá.

Nepojedu do Kanady.

Alespoň ne teď v květnu. Víte, těšila jsem se na to jak malá! Byla jsem z toho vzrušená, nesvá, netrpělivá, odhodlaná… Měla jsem připravený packing list, zjištěnou dopravu, vybraný ranč i s kovbojem, místa, kam se chci podívat. Prostě celá v pozitivním smyslu rozechvělá, protože první velké dobrodrůžo na vlastní pěst. A to zřejmě teď padá, protože jestli budu do půlky dubna brát antibiotika, a pak mě možná čeká operace, na začátku května asi nebudu úplně schopná tahat 20kilovou krosnu… Ale říkám si:

Everything happens for a reason. Neznamená to, že tohle dobrodružství nebude. Bude, jen si ho dám trochu později.

… Bude Evropa.

To, že nepojedu do Kanady ale neznamená, že zůstanu sedět na zadku. Asi nepojedu nikam přes velkou louži, ale existuje pořád ještě tolik míst v Evropě, který chci vidět! Takže jen co jsem zamáčkla svojí kanadskou slzu, začala jsem plánovat. S mamkou a Terkou pojedeme zřejmě na Santorini do Řecka. S taťkou bych mohla vyrazit někam na sever. S Honzou si dáme zase nějakou odpočinkovou dovolenou jako jsme měli loni v Giethoornu. No a někam bych chtěla vyrazit i sama! Nic velkého zřejmě, ale… 🙂

Jsem na to sama

… a teď to myslím jen a jen v pozitivním slova smyslu! Freelancuju!

Z různých důvodů jsem se rozhodla nakonec skončit v digitálce, kde jsem byla teď rok. Těch posledních pár měsíců to byl takový mix hořkosti, únavy, zklamání, necítila jsem se motivovaná a byla jsem ustrnulá na jednom místě. Naproti tomu jsem dostávala stále víc a víc impulzů zvenčí, které mi potvrzovaly, že to zvládnu i sama.  A právě tyhle impulzy mě „držely při životě“. A já na znamení dám, však víte. Když se k tomu připletly ještě ty moje záda, bylo vlastně už rozhodnuto a trvalo mi pak ještě pár týdnů, než jsem se rozhodla vypovědět to oficiálně.

A teď už je to tady. Nechci ještě mluvit o konkrétních klientech, však víte, nechci to zakřiknout (… znamení), ale mám na starosti moje oblíbené DIY fashion, pomáhám v propagací alternativního vzdělávání, dělám se zajímavými lidmi ze salesu na employer brandingu (což je termín, který jsem ještě tak před půlrokem neznala), připravuji texty pro propagaci kurzů pro podnikatele, propaguji realitní službu… zkrátka není toho málo a dělám to hrozně ráda. A dělám věci, který jsem si sama vybrala a který mě bavěj. Připadám si trochu jako Alenka v Říši divů.. 😀

Infekční princezna ve věži

Ale aby to nebylo jen always rainbows and butterflies, tak bych měla říct, že tenhle text píšu z nemocnice. Z neurochíry mě teď převezli na infekční oddělení (prej druhý největší v republice, což mýmu klidu rozhodně nepřidává), dostávám pětkrát denně kapačky, prošla jsem si panickým atakem (to když mě z relativně svobodného prostředí neurochíry přesunuli na pidi pokoj se zamčeným vstupem na balkon a já si představila, že následující 3-6 týdnů strávím v prostoru 5×4 metry s cizím infekčním pacientem bez možnosti úniku). Ale nic se nejí tak horký, jak se to uvaří, že jo. Takže balkon mi nakonec odemkli a jen co přestane bejt holomráz, vystrčím si ven židličku a přesunu si svůj „virtual office“ (už ne „home office“, haha!) na sluníčko.

Jo a abych vysvětlila ten titulek. Protože je to infekční oddělení, návštěvy sem vstupují po ochozu zvenčí, nesmí dovnitř do nemocnice. Ležím ve čtvrtém patře a když za mnou někdo jde, musí vystoupat nahoru a projít po ochozu k tomu správnému pokoji. Takže s touhle metaforou mě označil Honza a tak nějak na tom něco je (teda, až na tu princeznu, protože člověk, který stráví nějakou dobu v nemocnici prostě nutně začne vypadat… no jako pacient). Fun Fact: Za chvíli si budu moct zaplétat copánky na nohách #noaco. Né, ve skutečnosti se už hrozně těším, až ze sebe zase udělám člověka. Jako fakt. Až mě pustěj, budu už moct vyndat jarní šatník. A vezmu si svoje šaty s tulipánama, natočím si vlasy a namaluju rty. (A oholím si ty nohy, pochopitelně…) A protože nebudu muset jít ráno do práce, zajdu si někam hezky v těch šatech na brunch. A hodím to na Instastories. Tak!

No, takže to je pro dnešek všechno. Nevím, kdy zas něco napíšu, protože upřímně, ono se toho v tý nemocnici zas až tolik neděleje. Fešné a voňavé doktory z neurochíry jsem vyměnila za… no, to zkrátka nestojí za řeč. Napsala bych alespoň třeba zas nějakou recenzi na knížku, protože na čtení já  čas mám ale…  zrovna teď jsem sem dostala Betty MacDonaldovou a to je faaakt tlustá bichle a chvíli potrvá, než ji přečtu.

P.S. Pokud mi někdo můžete doporučit nějaký krásný, turisticky nevyhledávaný místo v Evropě, kam bych mohla letos vyrazit, sem s tím! 🙂 Plánování dovolené je jedna z mých nejoblíbenějších forem zábavy tady.