“I wouldn’t want you or me to believe anything unless it’s the most beautiful thing we can find.”
– Soultracker, Leo Downey
Asi nikoho nepřekvapí, když řeknu, že mě Kanada změnila. Můj pobyt na Leově ranči v Goldenu byl taková osobní transformace. Těch pouhých šest týdnů udělalo hodně. Tak trochu jsem to čekala, přece jenom jsem právě vstoupila do osumadvacátýho roku života a říká se, že každých sedm let na člověka čeká nějaká významná změna. U mě to teda vychází jako podle kalendáře.

Zpomalení a napojení

Všichni o tom mluví, ale většinou si to sami neuvědomíme nebo nepřiznáme, dokud to sami nezažijeme. Že život toho nabízí mnohem víc, když prostě zpomalíme. Když se přestaneme hnát (na autobus, na schůzku, za očekáváními ostatních a našimi vlastními ambicemi) a prostě začneme jeno být. A být na plný úvazek. Je to tak trochu vykročení z komfortní zóny a zároveň docela risk, protože jakmile to uděláte, možná si uvědomíte, že schůzku ani autobus stíhat nemusíte, že po očekávání ostatních je vám prdlajs a vaše vlastní ambice se mohou vcukuletu změnit. Pak už není cesty zpět.
Ale taky se vám v tom okamžiku otevřou nové obzory.

Relativita

Leo z toho svého ranče nevytáhnul paty dvacet let. Nejdřív jsem to nechápala. Ale…. On čas objektivně plyne pořád stejnou rychlostí, ale když se naučíte žít život v pomalém tempu, nehonit se a prožívat, rychlost času, tak, jak jej kdysi nastavili nějací učenci dávno a daleko od nás, vás asi přestane zajímat. Stárne svět kolem vás, ale nestárnete vy. A tak jednoho dne zjistíte, že vám sice je podle všech objektivních měřítek pětapadesát, ale vašemu tělu i duši je sotva čtyřicet. Měřítko let se promění v měřítko mnohem hodnotnějších okamžiků. I já jsem si během svého pobytu tam tak nějak uvědomovala plynutí dnů a toho, že můj čas tady je vyměřený, ale dávala jsem si záležet na tom, abych se tím moc nezabývala. Protože každý den byl trochu jiný (o tom, jak se ranč den za dnem proměňoval, jsem se něco nainstagramovala) a trochu jinak dlouhý (někdy jsme vstávali v šest, jindy v osum, jindy až v jedenáct a spát chodili občas “se slepicema”, občas až pár hodin před svítáním) a přinášel něco novýho.
Já jsem včera oslavila dvacet osum let. Před rokem jsem se děsila toho, že toho mám za pár do třiceti. Teď je mi to číslo šumafuk. Není to dvacet osum let, nejsou to dva zbývající roky do třicítky. Je to dvacátý osmý rok života, který, jak doufám, bude plný nových zážitků, které zatím zahaluje závoj tajemství. A já se jich nemůžu dočkat.

Láska

Prožívala jsem tam spoustu lásky. Ve všech různých formách. Byla jsem láskou doslova plná. Vím, že teď zním jako totální sluníčkář, ale bylo to tak. Konečně tomu rozumím, když o tom někdo takhle mluví – člověk se opravdu dokáže napojit na nějaký zvláštní rytmus světa a prožívat návaly štěstí a lásky klidně jen z prostého dýchání čerstvého vzduchu.
Objevila jsem zkrátka zrcadlo svojí duše i svýho těla.  Naučila jsem se nepředsírat. Doufám, že mi to vydrží… a že to ze mě město zase nevytluče.
Tohle je podle mě recept na dlouhověkost. Ať už to znamená cokoli. Dlouho-věkost v objektivním časovnímaném smyslu, plno-životnost v tom subjektivním. Nezáleží ani tak na délce života, jako na jeho šíři.

Probouzející se zeměvitost

Divočina

Cítila jsem to hned první okamžiky, kdy jsem na ranč dorazila. Takřka okamžitě ze mě opadla obrovská tíha a napětí a já prožívala. Všechno a naplno. V Blaeberry Valley jsem byla v naprostém sepjetí s přírodou. Kolem nás poskakovaly laňky – zvířata, která jsou tak plachá, že je v přírodě málokdy uvidíte déle než na okamžik. Donutily mě zamyslet se nad tím, že celý život pořád před něčím utíkáme, ale pak najdeme místo, kde už utíkat nemusíme. Potok a řeka protínající ranč byly plný lososů – dováděly v proudech, ale pak je člověk nacházel nehybné plovoucí na hladině. Připomněli mi, že náš život je vymezenej, a že ten čas, který máme, bysme měli sakra využít. Nad hlavou nám lítali bělohlaví orli, který jsem do tý doby znala jenom ze zoo a z učebnic. Ukázali mi, že každý z nás je ze své podstaty vzácný a svobodný a že bysme se toho neměli vzdát jenom proto, že nám klec zajistí pravidelný přísun mršiny. Divočina je ze své podstaty trochu děsivá, ale neskutečně krásná.

Krása, kterou jíš

Na ranči jsem jedla spoustu masa (z organického, hlavně Leova chovu), což po mnoha letech vegetariánství byla velká změna. Necítila jsem se nijak provinile. Tady to prostě bylo v pořádku. Leovi bůvoli mají opravdu skvělý život, Leo udržuje jejich divokou povahu, pouze je přikrmuje v zimě a udržuje jejich pastviny, ale zbytek nechává na nich. Nechává je udržovat si svou vlastní vnitřní strukturu, řešit si své bůvolí potyčky, pečovat o svý mladý, vyrovnávat se se zraněními a nemocemi. Má jednoho dominantního býka, který obšťastňuje všechny jeho krávy a ostatní mladé býky, kteří začnou příliš dorůstat, v zimě střelí. Jinak by se mezi sebou pobili navzájem v boji o samice. Tyhle padlé býky Leo sám vyvrhne a stáhne z kůže, maso pak předá řezníkovi, který mu jej vrátí naporcované. Část prodá, zbytek si nechává. A z toho v podstatě žije. “We become the beauty we consume,” říká Leo ve své knížce. A jíst maso z jeho farmy se vůbec nedá srovnávat s hormonami napumpovanýma a utrápenýma kuřatama. Každý si tuhle krásu musí najít sám. Každopádně, moje tělo na tuhle změnu reagovalo kladně. Nabrala jsem dost svalů, začala jsem být měné hladová a míň prahnout po sladkým. Potvrzuje to tu teorii o krevních skupinách, se kterou jsem přišla do styku krátce před mým odjezdem a na kterou (synchronicita?) Leo nedá dopustit. Dokonce mi ukázal, že lidi příslušející k jednotlivým krevním skupinám dost snadno poznáte podle jejich vzhledu. Áčka bývají asketičtí jogíni, přirození vegetariáni. Nulky jsou silní, svalnatí masožravci. Já jsem (stejně jako Leo) právě nulka, nejstarší krevní skupina – lovec – jehož hlavní jídelníček by měl sestávat z toho, co v přírodě najde nebo uloví. Produkty zemědělství jako je pečivo, mléčné produkty a jiné mu nedělají dobře. Ukazuje se, že to tak fakt je.

Cykličnost

Moje tělo se na ranči proměňovalo. Nabíralo svaly, očišťovalo se a taky se srovnávalo s nějakým vnitřním cyklem. Během pěti týdnů na ranči jsem třikrát menstruovala. Nejdřív mě to zaskočilo (většinou si přesně můžu spočítat, kdy to přijde), ale pak to najednou začalo dávat smysl. Se vším tím, co jsem z civilizace “odložila” a přijala svou “divokou“ podstatu, jsem se naladila na nějaký přirozený řad. A i když to teď bude znít jako bullshit, mělo to za následek, že jsem se synchronizovala s úplňkem. Poprvé jsem o tom slyšela u Rádi z blogu Made in Les a musela jsem se hned vrátit k jejím myšlenkám, co to znamená. Vygooglíte si na to spoustu různých teorií, ale jednoduše řečeno, to, co mají všechny společné, znamená, že žena menstruující během úplňku je vlastně v opozici s lunárním cyklem. V opozici s nějakou “přirozeností”, během které by měla svou sexuální energii směrovat k plození dětí. Nevyužívá ji k vytvoření nového života, ale všechnu ji směřuje sama do sebe, do svého vlastního růstu. A projevem toho je náhlý boost kreativity, ventilování vlastních myšlenek a emocí… což se mi v Goldenu přesně stalo. Začla jsem zase psát… hodně. Nejenom reklamní obsah pro klienty, ale hlavně svoje vlastní věci.

Memento

Takže tady to máte. Většina z vás pravděpodobně protočí oči, protože se zase na české blogosféře objevil další rádoby sluníčkář a to je teď přece hrozně hip.
Upřímně, nebudu se divit tomu, když mi tohle neuvěříte. Já k tomu taky vždycky byla skeptická. Ono to moc nedává smysl, dokud to sami prostě nezažijete.
A rozhodně to neznamená, že teď zuju boty, přestanu se malovat a začnu pojídat kořínky. On se dá tenhle uvědomělý život praktikovat všude, za každých podmínek. Kdo nevěří, ať si přečte Tuláka po hvězdách. Každopádně, moje Kanada byl takový můj malý iniciační rituál. A velký kus cesty je pořád ještě přede mnou.
Jako vzpomínku na to, co se v Goldenu a ve mně odehrálo, jsem si odnesla malý osobní “suvenýr”. Tetování Hory, která se tyčila nad Leovým rančem – Red Chief.
Je to vzpomínka na Golden, Bleaberry Valley a na Buffalo ranč. Zobrazuje to to místo. Má to taky znázorňovat srdeční rytmus – ráda si představuji, že kdyby mi někdo v Goldenu změřil srdeční činnost, bude mít záznam tvar Hory. A připomíná to taky metaforu cesty, na jejímž konci je láska. V Goldenu jsem se naučila, že láska v našich životech nabývá mnoha podob a pokud se stane střelkou našeho kompasu, neztratíme se ve světě ani v životě.