Mám pár oblíbených filmů, které se do tohohle počasí hodí úplně dokonale (a na které se mohu koukat stále stále dokola). Tak jsem si řekla, že se o ně podělím. Nejsou to žádné novinky a většinu už možná budete znát. Ale garantuju, že je docela jiný zážitek pustit si je, když jste sbalený do teplé deky, za oknem se smráká a vy ucucáváte horké kakao a ukusujete ještě teplé koláčky. #Hygge

1. Terapie láskou: Když se chcete pobavit u romantické komedie a nezaleknete se hloupě přeloženého názvu

Humanity is just nasty and there’s no silver lining.

Tenhle film se totiž v originále jmenuje Silver Linings Playbook. A to mnohem víc vypovídá o obsahu než ten český překlad.  „Silver lining“ je něco jako světlá část problému, jiný, lepší úhel, pod kterým sefi na něj dá nahlížet. Pod „terapií láskou“ si představím spíš teenagerskou komedii o holce se zlomeným srdcem, která na pláži potká totálního beachboje sukničkáře, ale oba se do sebe nakonec zamilují a všechno dobře dopadne. Tak vážení, tenhle film takový vůbec není.

Na začátku máte dva skvělé, ale dost podivné hrdiny představené dvěma skvělými herci, díky kterým si je i přes jejich podivnosti zamilujete: On (Bradley Cooper) je chlap nevyrovnaný s tím, že ho žena opustila kvůli jinému, nezvládající svůj anger management, v důsledku čehož se na krátkou dobu ocitne ve vězení se zákazem přibližovat se ke své ženě. Nic vážného, ale prostě svému sokovi dal co proto, což mu nejde dost dobře vyčítat, vzhledem k tomu, za jakých okolností se o nevěře své ženy dozvěděl. Jí hraje Jennifer Lawrence, ale tady v tom snímku to není žádná odvážná teenagerka bojující proti tyranii režimu, ale mladá (a trošku šílená) vdova, která se se smrtí svého manžela vyrovnává podobně jako Reese Witherspoon v Divočině se smrtí své matky.

Na začátku se doslova nemůžou vystát. Je to asi jako kdybyste dali dohromady dvě časovaný bomby. Ale ve své podivnosti jsou jediní na světě, nikdo z „normálního světa“ je nechápe, a tak se dohodnou na určité formě příměří a spolupráce. Protože on chce ke své ženě, ke které má zakázaný přístup, propašovat dopis a ona chce vyhrát taneční soutěž, do které nemá partnera. No – a tak spolu začnou tancovat. Je to totálně vtipný, absurdní, některé scény dotahují do společenský nepřijatelnýho, ale naprosto relevantního konce vaše vlastní pocity (pochopíte, o čem mluvím, hned na začátku filmu, když Bradley večer čte Hemmingwayovo Sbohem, armádo). Je to sonda do pochroumané lidské duše, u který se úžasně nasmějete, která vás ale nakonec ještě překvapí, jak vás dojme.

 

2. Vesnice: Když se chcete stulit do peřin do náruční svého blízkého a trochu se bát

What gain can rise of my telling you the only time I feel fear as others do is when I think of you in harm? That is why I am on this porch, Ivy Walker. I fear for your safety before all others. And yes, I will dance with you on our wedding night.

Tenhle film se řadí mezi horory, ale já nějak nevím. Jako ne, že by nebyl strašidelný, to on chvílemi je docela dost. Ale ta „hrůzostrašnost“ se nenese celým příběhem, není to jeho hlavní pointa, ale spíš ozvláštnění. Je to spíš psychologické drama okořeněné strašidelnými scénami. Příběh vypráví o izolované komunitě lidí obývající vesnici uprostřed lesů. Žijí tam prostý, ale naplněný život. Divák nicméně záhy zjistí, že ten život je omezen výhradně na onu vesnici, do okolních lesů je vstup  zakázán, jelikož tam žije jisté “Ono“, se kterým má vesnice uzavřenou křehkou dohodu o míru. Pokud by vesničané vstoupili do lesů nebo by se ve vesnici objevila „zakázaná barva“ (červená, proč je barva zakázaná nicméně zůstane nevysvětleno), nestvůry z lesa se přijdou pomstít. Čemuž je vesnice velmi blízko v okamžiku, kdy se zjistí, že vesnický blázen chodí sbírat do lesa bobule zakázané barvy. Jako horor je tenhle příběh nepříliš propracovaný, ale pokud se od této nálepky oprostíme, film si užijeme. Je plný krásných kulis podzimní přírody, nechybí prazvláštní milostný trojúhelník, rodinné drama i úzkostlivě střežené tajemství. Hlavní hrdinkou a hybatelkou příběhu je slepá dívka (do které jsem se na první pohled zamilovala!) a ve své podstatě je tenhle „horor“ určitým uchopením kritiky dnešní společnosti. Pointa příběhu je odhalena zhruba ve druhé třetině příběhu, což ale nebrání tomu, že závěr stejně překvapí a zaseje do vás zrnko neklidu.

 

3. Melancholia: Když prahnete po tom nakrmit svou uměleckou duši

Life is only on Earth. And not for long.

Melancholia je zatím asi jediný Trier, kterého dávám. Dívala jsem se i na řadu dalších jeho filmů, ale k ničemu jsem zatím nedokázala „emočně dospět“ natolik, abych byla po shlédnutí filmu schopná dál nějak normálně fungovat. Mám v živě paměti to, jak jsem v poslední třetině filmu musela vypnout Dogville, který mi sice přišel výpravně geniálně ztvárněný, ale zkrátka jsem to psychicky už nedávala. A i když teď už vím, jak film končí (= svým způsobem dobře), nedokázala jsem se vrátit k tomu ho dokoukat.

Nicméně Melancholia. Tu jsem dokoukala. A dokonce jsem si jí hodně oblíbila. Je to film, který vás neuschvátí dějem. Má katastrofický námět – k zemi se blíží jiná planeta mnohonásobně větší, než je Země sama, a srážka je nevyhnutelná. To víte hned od začátku. Na rozdíl od 99,99 %  filmů, především americké režie, které se podobným tématům věnují, se neobjeví žádná záchranná četa vedená charismatickým svalovcem, v ústředí příběhu nefiguruje milostná dvojice nebo rodina které se během filmu nezávisle na množství překážek nestane ani škrábnutí, ačkoli všichni kolem padají jako přezrálé švestky. Tady prostě od začátku víte, že všichni umřou. Tak to je. Pokud jste ale naladění, nezabrání vám to tenhle více než dvouhodinový film stejně dokoukat. Hlavními dějovými postavami jsou dvě sestry – jedna zralá, rozumná žena od rodiny (Charlotte Gainsbourg) a její sestra, melancholická, nevyrovnaná, emočně labilní Kirsten Dunst, která se právě vdává, když se tahle přicházející zkáza objeví. A zkáza je správný pojem. Záhy totiž zjistíte, že ty dvě hodiny sledování blížící se planety mají jakousi poetickou souvislost s osobnostmi hlavních postav. Zatímco život střízlivé Charlotte se postupně hroutí a padá jako domeček z karet, emoční výkyvy Kirsten s blížící se planetou nabírají na síle až jako kdyby se projevily ve své absolutní síle a kráse. Vlastně ani nevím, čím ve mně tenhle film asociuje podzim. Snad tím postupným úhynem světa a příchodem něčeho nového, ledově krásného, ale smrtelného. A estetika filmu, o té by se mohly psát ságy!

 

4. Společnost mrtvých básníků: Když potřebujete kopanec, abyste si uvědomili, jak je svět krásný

No matter what anyone tells you, words and ideas can change the world.

Tohle je krásný film, ale rovnou vám říkám, že je smutný. Nicméně vám garantuju, že po jeho shlédnutí už asi nikdy nebudete úplně stejní. Je to takový ten film, který v každém zanechá alespoň trochu svou stopu.

Vypráví skutečný příběh učitele z chlapecké školy někdy začátkem dvacátého století. Na tehdejší dobu a konzervativní přístup ke vzdělávání přišel tenhle učitel (mimochodem skvěle zahraný Robinem Williamsem) s velmi revolučním přístupem v učení literatury a poezie, na jehož konci stojí zástup mladých kluků doslova milující poezii. Nosnou myšlenkou jeho vzdělávání totiž bylo „Carpe diem“. A užít dne učil tenhle učitel své žáky pomocí užitím poezie. Můžete se těšit na muchlání učebnic, protože příručky vám poezii pochopit nepomůžou. Můžete se těšit na tajné schůzky a předčítání po nocích, protože tohle školáci prostě dělaj a dát jim motiv předčítání básniček je lepší než dát jim do ruky krabičku cigaret. Můžete se těšit na úplnou adoraci učitele, kterého si i vy sami i v dnešní době budete přát, protože zjistíte, že školní systém do jisté míry pořád udržují ty samé ztrouchnivělé struktury. A neposlední řadě se můžete těšit na to, že i vy sami zjistíte, že toužíte oprášit skryté a nepoužívané chodbičky své mateřštiny. Oh captain, my captain!

5. Dům u jezera: Když chcete tak trochu jinou romantiku

It’s kind of a long distance relationship.

V létě obvykle toužíme po romantických filmech plných motýlků v břiše, písečných pláží, divokých vln a písniček… a vlastních vzpomínek na naše dětské a letní lásky. Alespoň já to tak mám. Ale na podzim pak prahnu po trochu jiné romantice, takové míň křiklavé, možná trochu šedivější, hořkosladké, ale skutečnější.

Není to takový citový vyděrač jako jiný romantický podzimní film s Keanu Reevesem, Sweet November (Listopadová romance), který by se sem sice také hodil, ale už je to takové klišé, které beztak znáte (i když to nikomu z nás nebrání se na to stejně alespoň jednou letos podívat a pořádně si poplakat). Tenhle film je celkově střízlivější a nese si s sebou takovou podzimnější atmosféru. Mlha valící se po hladině jezera, čepice a šály… u spousty scén budete chtít film pauznout a udělat si screenshot, který pak až do zimy budete používat jako desktopovou tapetu. Film je tak trochu drama, tak trochu komedie a těšit se můžete na perfektní kombinaci sladce nesmělého Keanu Reevese, sebevědomé ale zranitelné Sandry Bullock a tklivé, ale krásné hudby Paula McCartneyho. Plus trošku nenásilného cestování v čase, ale to sami uvidíte. Dokonala podzimní pralinka, po níž vám v puse zůstane chuť smetany a hořkého kakaa.