Strasti introvertní blogerky

Zbožňuju blogování. Hrozně mě to baví. Pořád bych se k něčemu mohla vyjadřovat, ale často to neprojde tou fází transformace z myšlenky do uceleného textu. Kdybych tak mohla blogovat myšlenkama! Možná bych už dávno podnítila objevení léku na AIDS, zachránila planetu před katastrofou a zajistila světový mír. No a nebo taky ne. Ve skutečnosti totiž všechny tyhle moje představy o psaní selhávají na docela jiné věci. Stydím se…

Problém je totiž v tom, že naprostá většina mých monologů (a často i intrapersonálních dialogů) probíhá v mojí hlavě a jakmile je mám začít skládat na papír (rozuměj: do textového editoru), vytvoří se někde mezi mnou a klávesnicí jakýsi blok (a teď myslím ten s „k“). Zkrátka ty věty nejdou skládat za sebe. Brzdím se.

Jsem totiž introvert. Extrovertizovaný introvert, ale introvert. A vytroubit osobní věci to do světa? To přece nejde…

A přesně tenhle problém stojí mezi mnou a mým snem. Být spisovatelka (protože od blogerky je ke spisovatelce jenom kousek, né?). Ve skutečnosti to není tak jednoduché. V hlavě mi víří TOLIK nápadů, které bych mohla psát – ať už jako články sem nebo jako pokračování mých povídek, na které se v tuhle chvíli ukládá jen pořádně silná vrstva virtuálního prachu. No, ale protože je to sen, tak s ním přece musím pracovat, ne?

Každopádně být introvertní bloggerkou s sebou nese dost úskalí. O těch hlavních z nich vám povím:

  • Kde seberu fotky? Každej článek přeci musí být doprovázen hezkými fotkami. Jakmile text není rozčleněn krásným vizuálem, přestává být čtenářsky atraktivní, byť by text sám o sobě byl sebelepší. Nic vám nevyčítám! Funguje to i obráceně. Jakmile k článku nemám hezkou doprovodnou fotku, nemám moc motivaci psát a nevím si rady, kudy kam. Problém nastává, když ty fotky nemám. Nejde o to, že bych si neměla čím fotky pořizovat. Jde o to, že lidi u osobních blogů tak nějak očekávaj, že na fotce uviděj osobu, která píše. A když tu osobu nemá kdo fotit, je to průšvih. Protože selfíčka jsou přece trapný. Honza mě fotit nebude, protože to je narcistický (a možná by i fotil, ale mě je trapný si o to říkat). Říct si někomu jinému by možná bylo jednodušší, jenomže pak zas narážím na to, že nejsem žádná fotomodelína a vlastně vůbec neumím pózovat. A nechci toho (úžasně ochotnýho) člověka, kterej mě zrovna fotí, obírat o víc času, než je potřeba, přestože můj nedostatek talentu v kroucení se před foťákem by to potřeboval. A tak.
  • Jak držet s trendy? Druhá věc je, že v tak proměnlivém odvětví, jako je i blogování, je potřeba držet se doby a osvojovat si trendy a vychytávky. Video je úplný minimum. O tom něco vím. Videům bych měla začít věnovat mnohem víc pozornosti, ale je to stejný problém, jako u fotek – par excellence. Díky webkameře sice odpadá problém s tím, kdo mě bude fotit, ale ad absurdum vygraduje to, jak se mám na video tvářit. Protože přece jenom z nějaké fotosession pak vyberete jednu dvě fotky, kde nevypadáte úplně blbě, ale natočit celé video? To překračuje hranice mojí představivosti. Nehledě na to, že strašně nemám ráda, jak zní můj hlas v reprodukované podobě. (A pevně věřím, že to, jak zní můj hlas, který slyším ve své hlavě, je ten pravý tón a né ten, který slyším, pokud mě někdo nahrává).
  • Osobní zážitky. Jsem docela limitovaná. Honza nechce, abych psala o něm. Což moje spektrum témat trochu omezuje. Druhá věc je, že pořád jsem se nenaučila takový to sdílet svoje pocity nahlas (via ten odstavec o mých intrapersonálních monolozích). Mám toho tolik co říct! Ale sama sobě. Vždycky si říkám, kdo by tak  si byl zvědavý na moje žblebtání, vždyť to nikomu žádný užitek nepřinese. Ale sama vím, že přesně tohle „žblebtání“ mě u jiných blogerek baví ze všeho nejvíc. Z toho mi vyplývá jednoduchý závěr, že logicky to tak asi nebudu mít jediná a lidi třeba chtěj něco vědět i o mně. Ale když už se do něčeho pustím, pak ve mně většinou vyhraje ten hlas „a kdo je na tohle zvědavej?“

No, takže tenhle článek je vlastně tak trochu cvičení, kterým se snažím přesně tenhle blok rozbourat. A víte co? Píšu to hlavně asi pro sebe. Možná že to ve finále nikdo opravdu číst nebude (protože kdo je zvědavej na tohle žblebtání cizí holky?). Ale ať si. Tím se v tuhle chvíli nebudu omezovat 😊

One Comment

  1. Pihovatá hele, musíš zkrátka překřičet toho svého vnitřního introverta. Pro mě bylo nejlepší, když můj blog ještě nečetl nikdo z mých známých a ty cizí lidi jsem si tak nějak z anonymity lesa neuměla představit 🙂 Tzn. je to pro mě taky čím dál těžší. Já píšu, když je to zkrátka silnější než já. Pak to jde ven samo a cenzuruju až dodatečně…A s tím, že “nikohonezajímajížblebtycizíholky” mám taky problém. Ale stejně vím, že mě baví sdílet. Takže kašleme na předsudky a dělejme to především pro sebe 🙂 Takže zkrátka piš piš piš…jen a jen kvůli sobě a proto, že tě to baví!

Co na to říkáš Ty? :)