Už je to týden, co mě pustili z nemocnice domů! A jak jsem si tak hezky naposled naplánovala všechny ty věci, co udělám, ve skutečnosti jsem se k mnoha ještě vůbec nedostala. Reálně mám zatím hotový šatník a balkón. O tom druhém bych chtěla brzy něco napsat (rozuměj: brzy až se mi všechny ty semínka a sazeničky uchytí, aby to bylo dostatečně instafriendly :D). Ale proč ty svoje vytoužené plány vlastně furt odkládám?

No, při těch mých idealizovaných představách jsem docela opomněla pár věcí, který nutně musely přijít. Vítej, realito!

Tohle na mém seznamu nebylo – svůj příjezd domů jsem si značně idealizovala, vůbec jsem si teda nepřipouštěla, že by to taky mohlo vypadat tak, jak to nakonec vypadalo. Překypující prádelní koš s měsíc nepraným prádlem. Nesetřený prach. Nevytřené podlahy. Dobře, údržbový věci jsem nemohla úplně očekávat, přeci jenom chlapský uklízecí standard zřejmě dost klesne, když holka není doma. Trošku míň benevolentně jsem snesla ty různý bordelový epicentra – jako kupičky oblečení různě po bytě, kapesníčky, chomáče králičích chlupů a totální chaos na našem (nově hlavně mém!) pracovním stole. Co jsme ale přes srdce nedokázala přenést bylo asi pět generací octomilek sídlících v našem kuchyňském koutě. Já se octomilek neumím zbavovat. Nic na ně nefunguje! Naposled jsme se jich horko těžko zbavili na podzim a jak jsem byla vděčná. A teď tohle! No co vám budu povidat…

Někdy začátkem března, v těch hroznejch mrazech, u nás na balkóně položili vejce dva holubi. Říkáme si, že to jsou “naši” holubi, protože nás na balkóně celý rok navštěvovali od tý doby, co je jako mláďata před domem Honza zachráil od kruté smrti hladem. No a když si v tý strašlivý zimě tihle dva u nás položili vajíčka do starého truhlíku, neměli jsme to srdce jim ho zlikvidovat. Nechali jsme to na přírodě a z tepla našeho obýváku jim drželi palce, aby zimu přečkali. Občas to bylo opravdu dojemné, jak tam chudák máma seděla, jinovatku na hlavě, kolem ní poletoval sníh… Trošku mi to připomnělo Andersenovu pohádku o děvčátku se sirkami. No, každopádně holubí rodinka to přečkala, mladý se vyklubali v době, kdy už jsem byla v nemocnici. Nejprv vypadali jako pštrosáci (což jsem viděla jenom na fotkách) a máma na nich seděla a zahřívala je. Pak se ale otrkali a netrvalo dlouho a dobývali si celý balkón. Brzy je táta začal učit lítat, to už jsem byla doma a trvalo to pár dní, než se to hošánci naučili. Jenomže! Co jsme nečekali bylo, že jen co mladý povyrostli, informace o našem holubím útočišti se napříč ptačí komunitou rozkřikla a začnou k nám nalítávat celé kolonie. Takže si dovedete představit těch dárečků, kterých jsme měli plný balkón… A řeknu vám, taky docela pušinec. Takže uklidit ten balkón nebyla taová idylka, jak jsem si ji představovala. Bylo to ve skutečnosti docela utrpení.

Další věc, kterou jsem vůbec nečekala, je že budu pořád tak strašně unavená. Já bych vlastně furt jenom spala! Připisuju to těm lékům a doufám, že jsem jen zoufale nezlenivěla… Ale můj den vlastně sestává z toho, že se ráno kolem osmý zdrchaně vyhrabu z peřin, nasnídám se a na devátou otvírám počítač. Během dopoledne se toho snažím udělat co nejvíc, protože vím, jak vypadá odpoledne…Snazím se chodit po obědě na procházky, protože to je asi tak jako jediněj pohyb, kterej mám povolenej. Jenomže každá ta procházka mě vždycky hrozně unaví. Takže když se vrátím domů, snažím se zase něco pracovat, ale už to moc nejde. Odpoledne zvládám už jen takový ty údržbový věci. Většinu práce prozívám. Večer usínám u filmů. A když jdem konečně spát, myslím, že usínám dřív než dopadnu do postele… Zkrátka na to, že je jaro a celá příroda se probouzí, tak já teda zoufale zaostávám.

No, každopádně prášky mě čekaj už jen do konce týdne. A pak hurá na pořádný detox!

P.S. Budu vděčná za každej recept….