V něčem se ukázal můj pobyt v nemocnici jako fakt dobrej. Díky tomu jsem zatím ještě nepocítila takový to “panebože, já tady asi umřu nudou”, přestože se tu válím už druhý týden.
Během tý doby jsem totiž stihla opakovaně zkouknout True Detectiva. A našla jsem v tom dokonale zvrácený uspokojení.
Takže se připravte. Tohle bude fakt dlouhej článek. Sepsala jsem si dohromady všechny svoje poznámky. Berte to jako něco na pomezí recenze a adorování proložené trefnými citáty hlavní postavy Rustina Cohla.
V True Detectivovi jsem objevila dokonalej seriál. Teď mluvím o první sérii, protože k tý druhý jsem se ještě neodvážila… snad ze strachu, abych si nezkazila ten dojem z první. Je to fakt dobrá detektivka. Má to silný příběh, uvěřitelný hrdiny, skvělou dynamiku. Dvě věci ale tenhle seriál povyšují do nebeských výšin:
  1. Postava Rusta Cohla, jehož hlášky bych tesala do kamene, tetovala si je na záda a nechala je sepsat do postmoderní bible nihilismu. A její představitel Matthew McConaughey ji svými výrazy, barvou hlasu a přízvukem dotáhl do absolutní dokonalosti. Guilty pleasure pro moje sapiosexuální já 🙂
  2. Symbolismus. Samotný příběh je skvělý. Ale co je ještě lepší je, že ho můžeme sledovat prostřednictvím paralelní linie skrze hojně používané symboly. Ty True Detectiva povyšují z fakt vydařené detektivky na dokonalou filozoficko-estetickou poezii baudelairovského typu. Díky tomu ve vás příběh rezonuje daleko hlouběji, protože celý narativ vnímáte nejenom vědomě pozorováním bezprostředního děje, ale také podvědomě, kde jednotlivé prvky decentně a v pravou chvíli brnkají na vaše nervové synapse a říkají “pozor, tohle bude tak a tak”.
True Detective nám souběžně s narativem poskytuje jisté vzorce, detaily, které se na sebe navazují a až posupně začínají dávat smysl. A když říkám postupně, na mě to dolehlo, když jsem celou sérii dokoukala. Říkala jsem si, sakra, to byl fakt zážitek. A furt jsem nechápala, čím to, že jsem to tolik prožívala. A když jsem si to pustila znovu, začala jsem to najednou vidět. Celý příběh začínal dávat smysl znovu, jen tentokrát trošku jiným způsobem.
Chcete vědět jak?
“… then start asking the right fucking questions.“
Jednotlivá sdělení se v příběhu znovuobjevují v různých podobách a opakují se… Čímž se dostáváme k (podle mě) hlavnímu motivu celého příběhu.

Time is a flat circle

Věčné znovuobjevování téhož. A je to tak. V průběhu celé série se v ději objevují pořád dokola ty samé vzorce. Podivné rituály. Mártyho nevěry. Osoby ženského pohlaví obklopené pěti muži. Halucinace. Ptáci.

Nosnou myšlenkou příběhu je, že se věci neustále opakují. Což je podle Nietzscheho hrůzostrašnější než smrt. („What is that, Nietzsche. Shut the fuck up!“). Carcosa.
„Death created time to grow the things that it would kill.”
Pojďme ale začit od píky. Od těch dvou hlavních postav.

Márty a Rust

Dualita těch dvou charakterů je hrozně zajímavá. V jednom znich je cosi zvráceného, je až do hloubky kostí prorostlý podivnou temnotou. Ten druhý je mnohem stabilnější a ví přesně co chce a kam míří.
Ale teď… který je který?
Vsadím boty, že různí lidé na takovou otázku odpoví jinak.
Za mě je to otázka povrchu a hloubky. Na první pohled – podle narativu, který se nám seriál snaží servírovat jako očividný, je Márty ta skála. Ten solidní chlapík, táta od rodiny se stabilní pozicí ve společnosti. Rust je ten divnej týpek s pochybnou minulostí, kterej vede podivný řeči. Zcela zřejmý závěr.
Ale když se podíváme znovu…
Je Rust sice podivín. Trpí halucinancemi, je exterémně vnímavý na lidi skoro jako kdyby je dokázal číst, dokonce “cítí” barvy. Ale je to člověk, kterej dokázal poznat sám sebe. To nejhorší ze života už poznal a ví co od něj a od sebe očekávat. Ale v jádru je jeho morální systém neotřesitelný. Nepodléhá impulzivním rozhodnutím (dokonce i v té hot scéně s Maggie je vidět, že si Rust je vědom důsledků a nepodléhá jenom chtíči, kterým se ho Maggie pokusila využít). Je to ten typ temnýho hrdiny, kterým každý opovrhuje, ale je to právě on, kdo ve finále zachrání svět. „I know who I am. And after all these years, there’s a victory in that.“
Zato Márty… sledujeme jeho život, ty “drobný přehmaty”, nad kterými naše společnost umí přimhouřit oči, protože se to přece stane každýmu. Vede život jako naprostá většina z nás. Chodí do práce, spoléhá se, že večer dostane teplý jídlo a když po něm jeho žena chce víc smyslu, nařkne jí z hysterie a ublíženectví. Takový normální chlapík.
A tohle právě na seriálu zbožňuju! To jak převrací sám sebe naruby. Jak zpochybňuje základní hodnoty společnosti, ironizuje naši západní morálku. A ukazuje, jak jsme vlastně hrozně pokrytečtí… Black mirror!

Muži, ženy a zvířata

„The world needs bad men. We keep other bad men from the door.“
Ve své podstatě je celý  seriál hrozně sexistický. Ne ale proto, že by jeho tvůrci byli sexisté. Naopak. Seriál jaksi odhaluje vrstvu takové té nenápadné misogynie, která prorůstá naší společností. Dělá to velice jemně a chytře! Věřím, že to většina lidí ani nezaznamená. Dívaj se jen na dobrou detektivku, která jim servíruje celkem standardní vzory genderového uspořádání světa. („People incapable of guilt, usually do have a good time.“) Pokud ale začnete vnímat ty detaily a symboly kolem, naskytne se vám docela odlišný výklad.
Je to tak snad ve většině scén, ale v těch důležitých to skoro bije do oka. Jakmile je nějaká klíčová scéna, objeví se na scéně zvíře. Myslivecké trofeje na zdech šéfa kriminálky. Koňské zadky na zdech baru, ve kterém v roce 2012 pracuje Rust. Zvířecí masky během rituálů. To zvíře symbolizuje jakési alter ego klíčového hybatele tamního děje. Schválně se příště zkuste zaměřit na nějakou scénu, jestli tam objevíte zvíře, které doplňuje charakter postavy v dané scéně.
Jeden vzorec je ale nepřehlédnutelný. Ptáci. Podívejte se na kteroukoli scénu, kde sehrává důležitou roli žena. A vsaďte se, že někde v pozadí bude nějaký pták. Výšivka na šatech, vzor na tapetě, figurka na poličce. Když už tam fyzicky není, alespoň slyšíte ptačí zpěv. Proč ptáci, proboha?
Protože ústředním objektem celého příběhu jsou ty dřevěné objekty. Ptačí pasti (nebo ďáblovy sítě, jak je nazval ten afroamerický reverend). A ústřední obětí detektivky není Dora Lang ani žádná jiná konkrétní žena. Jsou to ženy obecně. Všechny jsou svým způsobem v ohrožení. Všechny jsou ptáci, na které někde čekaj ptačí pasti.

Manželky a děvky

Muži v seriálu jsou skály. Nosí střízlivé, jednobarevné oblečení. Seriál se odehrává v “mužském světe”, kde muži sami sebe považují za silné, stabilní a předvídatelné. (Navzdory tomu že třeba zrovna pijou, podváděj svý manželky, řídí opilí, mlatí milence svých milenek, milence svých dcer, milence svých manželek…)
Ženy naproti nim jsou jakési „záhadné bytosti“, které vždy tak jako kdyby splývají s prostředím. Ženy nosí vzory. Zejména květiny. Květinové šaty a květinové halenky. Zase metafora? Květiny coby krásné objekty s jen minimální možností sebeobrany? Jsou tu proto, aby činily svět krásnějším. Nic víc se od nich neočekává.
„It’s fantasy enactment, ritual, fetishization, iconography. This is his vision. Her body is a paraphilic love map – an attachment of physical lust to fantasies and practices forbidden by society.“
Pokud ženy začnou vzdorovat, stanou se “troubled”. Stále nosí vzory, tentokrát ale se složitějšími, zvířecími potisky. Splývají, tentokrát ale s mužským “zvířecím” prostředím. Lisa, Audrey, Beth. Nebo všechny ty prostituky.
Kde se to bere?

Psychosphere

„Got a bad taste out there. Aluminum, ash, like you can smell the psychosphere.“
Rust je cizinec. Nikdo o něm nic neví. A on nic neví o nich. Nemá přátele, z počátku neví, kdo tahá za politické nitky. Ale jedno ví. Nebo alespoň to cítí… ve vzduchu se vznáší něco špatného.
Tenhle termín označuje podle Junga sféru lidského vědomí. Všechny lidské myšlenky jsou neokortextem projektovány ven do vnější dimenze reality – psychosféry. Díky tomu lidé dokáží vnímat a reagovat na mýty a symboly, které jsou součástí jejich kolektivního vědění.
„This place is like somebody’s memory of a town, and the memory is fading. It’s like there was never anything here but jungle.”
Což je mimochodem super, že nás na to tvůrci seriálu upozorní hned v prvním díle. Můžete tak být na ony symboly daleko citlvější.
Jinými slovy nám tím ale chtějí říct, že se v seriálu nedočkáme žádných typických záporáků. Lidé, kteří se dopouštějí těch strašlivých věcí, jsou vedlejším produktem téhle psychosféry, stejně jako lidé, kteří je kryjí. Není to záležitost jen několika krutých úchylů v lese. Všichni jsou toho součástí (což sami nejlépe vidíme na postupné proměně Mártyho dcery Audrey).
Postupně se ale i Rust stane součástí téhle psychosféry. Napoví nám to “aluminum, ash” (tj. pivo a cigára), kterým s přibývajícím věkem propadá stále víc a víc. A dokonalým vyústěním toho je ta epická scéna s modrým vírem v kobkách uprostřed bažin těsně předtím, než ho Errol napíchne.
Ten vír tam nebyl “jen tak”. Ale nebyl tam “ve skutečnosti”. Márty ho neviděl. Jakto? Určitý vysvětlení nabízí Rustova drogová minulost. Vidíme to v průběhu celé série, že Rust trpí na určité “vize”, pozůstatky, které v jeho psychice zanechaly halucinogeny, a které ho zcela zjevně vedou v případu tím správným směrem.
„Back then, the visions…most of the time I was convinced that I’d lost it. But there were other times, I thought I was main-lining the secret truth of the universe.”
A tenhle vír je jeho vyvrcholením. Protože halucinogeny jsou pojítkem mezi Rustem a všemi osobami a oběťmi zapojenými do rituálů. A možná ten vír je něco jako kolektivně sdílená halucinace, která se na tomto místě nabízí halucinogeny ovlivněným lidem.

Finále

Spoustu lidí prý zklamalo, že se ve finále neobjevil žádný ukrutný monstrózní zabiják, který by závěru série přidal tu finální akční tečku. Já jsem teda z finále byla nadšená. Kdyby tam totiž byl nějakej typickej akční záporák, kterého porazí a dobro zvítězí nad zlem, spokojeně bych seriál odložila a pravděpodobně na něj brzy zapomněla. Ale to se nestalo. True Detective vlastně rozuzlení neměl – ano, chytli a zabili netvora – ale všichni víme, že to větší zlo zůstalo neodhalené.
Tohle mě na seriálu dostalo. Nevyhrálo dobro ani zlo. V životě to takhle nechodí. A v životě nejou žádní klaďasové ani záporáci. Všichni máme svojí světlou a temnou stránku. Většinou některá převažuje. Ale co je dobro a zlo se v průběhu historie tolikrát měnilo, že už jen přemýšlet v takových kategoriích je absurdní. Ufff… to jsem zas sklouzla někam, kam jsem nechtěla.
Co jsem chtěla říct bylo, že Errol Childress je ten typ záporáka, na kterého v televizi nejsme zvyklí (ostatně podobně je to s oběma detektivy jako představiteli “hrdinů”). Errol není (navzdory všemu co udělal) záporákem příběhu. On sám je jeho obětí. Svědčí o tom náznaky – že mu jizvu na tváři způsobil jeho otec, vypálená spirála na jeho zádech, creepy podmínky, ve kterých žiije a ten nechutný incest… Errol pouze opakuje vzorce, které mu byly od malička vštěpovány – a na něž nakonec doplatil. Je produktem daleko komplexnějšího systému. Ale kdo je v tom případě ono zlo?
Celá Tuttle family je zosobněním moderní formy banality zla. Nečekala jsem od finále žádný grandiózní odhalení. Od začátku jsme viděli, že celej systém je špatností skrz nasrkz prorostlý. Nad spoustou špatností se přivíraly oči, spoustu věcí se smetlo ze stolu. Dlouhý roky. Lidi zkrátka raději jen koukali jinam… Než přišel Rust. (I’ll never roll my eyes back.)
To, že se na závěr z televizního přenosu dozvídáme, že odpovědné autority popřely jakoukoli příbuzenskou vazbu mezi zabitým Errolem Childressem, nemanželským vnukem senátora Tuttla (nebo tak něco), je už jen potvrzení toho, co nám příběh celou dobu předkládá. Policie, FBI, média… všichni dál jen zakrývají informace, které ještě zakrýt jdou. Detektivové sice vyhráli bitvu, ale rozhodně ještě nevyhráli válku. To skutečné zlo má zapuštěné pevné kořeny hodně hluboko…
„This is a world where nothing is solved. You know, someone once told me time is a flat circle. Everything we’ve ever done or will do, we’re gonna do over and over and over again.“
Což je samozřejmě něco, s čím se Rust v závěrečné scéně nedokázal jen tak smířit.
Rust vůbec nakonci navozuje dojem nového mesiáše. Jak tam sedí na nemocniční posteli, temnou modřinu kolem oka a rozpuštěné vlasy… jsem to jenom já, nebo vám taky navozuje dojem z mrtvých vstalého Krista? A ten záběr potom? Jak jeho odraz zrcadlící se v okně levituje na pozadí hvězdné oblohy? Má to nést zprávu, že pro tuto chvíli Rust svým životem vykoupil stávající lidský hřích a může se vynést do nebe než přijde znovu, na poslední soud?
Rustovi by se tenhle výklad zřejmě nelíbil. Koneckonců… „If the only thing keeping a person decent is the expectation of divine reward then, brother, that person is a piece of shit. And I’d like to get as many of them out in the open as possible.”
Ale nějakou formu happy endu tak přece jenom máme. A nakonec ji uzná i Rust.
„Well, once there was always dark. If you ask me, the light’s winning.“ 
Pro velký úspěch sem přikládám ještě theme song, který považuji za třešničku na dortu celého seriálu. A symboly v tomhle videu by vydaly na další článek 🙂