Ne dnešek připadá dle mojí Narozeninové BlogoVýzvy příspěvek o mojí rodině. Tyhle popisy vždycky na malé základce začínaly slovy „Moje maminka má černé vlasy a je moc hodná…“ No, tak něco podobného chci psát dneska já 🙂

Vyrostla jsem v krásném malém městě na severu Čech. Kdokoli kdo zná Litoměřice, ví, o čem mluvím, kdo nezná, měl by tuhle krásnou zahradu Čech navštívit. Kromě megalomanských krabic, které se tyčí na perifériích jako memento komunistické éry, ostatně podobně jako v každém jiném městě, jsou Litoměřice doslova klenotem po architektonické, historické, botanické i geologické stránce.

V Litoměřicích mám kořeny po obou mých rodičích. Babička a dědeček od taťky jsou potomci původních alespoň částečně německých rodin žijících v bývalých Sudetách. Babička z mamčiny strany se narodila a dětství strávila v litoměřické Vikárce, známé jako Máchova světnička. Děda z mamčiny strany pocházel z Prahy, ale pravděpodobně většinu svého dospělého života strávil u nás.

Takže jsem vlastně po dlouho době naší rodové linie první, kdo Litoměřice opustil pro Prahu. Ale rozhodně ještě nevím, jestli natrvalo.

Narodila jsem se, když mamce bylo jednadvacet a tátovi dvacet čtyři. Oba dva byli mladší, než jsem já teď 🙂 A mamka byla pořád ještě mladší než já, když se jí narodila Terka, moje malá sestřička.

Jak už jsem řekla, moje maminka má černé vlasy a je moc hodná. A je taky hodně odvážná, silná a neuvěřitelně obětavá. Pro nás pro všechny by se rozkrájela, zároveň se ale vždycky snažila, abychom byli samostatní, poznávali svět a nebáli se překročit vlastní stín – ostatně tak jako ona. A tak jsem už od základky měla naplánovanou dráhu diplomatky a kapitánky zaoceánského parníku. A tak jsem skončila jako filozofka slash feministka 🙂

Táta je naproti tomu hodně starostlivej. Takže tam, kde nás mamka nabádá, ať se vrháme vstříc novým věcem, tam nás táta krotí a apeluje na opatrnost. Pozorně hlídá, abychom se všichni měli jak nejlíp můžem a je připravenej bojovat do roztrhání za náš blahobyt. Má zkrátka domov plnej ženskejch a pocit, že nás všechny musí ochraňovat 🙂

Po mamce jsem podědila tah na branku, po tátovi svojí dynamickou povahu. Z mamčiny strany mi byl nadělen velký nos, z tátovy strany malá prsa :))

No a moje sestřička je takový štěňátko, aktuálně se střelkou kompasu na zádech. Vždycky jsem si myslela, že to budu já, kdo bude (pod vlajkou toho záocenského parníku) objevovat svět, ale ve skutečnosti je to spíš ona, zatímco já posedávám doma a sním o dobrodružství. (však na mě taky přijde řada, jen si nemyslete!:)) Telátko je stejně náladovej dáreček, jako jsem já sama, na rozdíl ode mě jí ale bylo do vínku dána mnohem klidnější povaha a sociální dovednosti. Jednoduše řečeno byste jí adoptovali, a to i ještě dneska, když už je to stará bréca 🙂

Takže tolik k medailonku mojí rodiny. A jak vypadá vaše domácí panoptikum? :))