Kdo po mně občas trochu hodí okem na Instagramu, tak ví, že zrovna teď jsem kdesi uprostřed vinohradů na Moravě a zakutaná do peřin na sebe nechávám střídavě působit babí sluníčko, déšť, bečení ovcí a malátnost ze včerejší prohýřené noci. Psaní prokládám spánkem a knížkama.

Když už jsem u těch knížek…. Znáte to, jak se vám občas do rukou ve správnou dobu dostanou ty správné knížky? Možná je to podzim, možná je to moje hledání, možná je to ta ke spánku se ukládající příroda, která se naposledy připomíná a zprávy, které vysílá, rezonují doslova se všemi smysly.

Chtěla bych vám povědět o jedné takové knížce, která se jmenuje Vlčí ostrov. A která na mě opravdu silně zapůsobila.

Vlčí ostrov

Krajina posedlá tmou

Co může být na podzim lepšího, než se s horkým čajem schoulit do peřin a číst si o tom, jak někde na druhé straně světa, daleko mimo civilizaci si holka ne nepodobná vám právě plní váš sen.
Můj sen už od nevidím je navštívit Kanadu. Nevím, co mě tak táhne do těch severských zemí. Možná ty hluboké lesy, dramatická krajina, temné hlubiny moří a horských jezer. Vlci, orli, slunce a vy.
A o tom Vlčí ostrov je. Autorka tohoto autobiografického románu Lajla se shodou různých okolností ocitá sama na samotě jednoho izolovaného kanadského ostrova. A i když je sama, vy jako byste tam celou dobu byli s ní a na vlastní kůži cítíte to, co v daných pasážích prožívá ona sama. Až za nehty zalézající zimu, teplo proudící z krbu; deprimující láska i čirá esence radosti z poznávání nových lidí; úzkost, kterou ve vás vyvolá vytí vlků i znovu nabytá vláda nad sebou sama, kterou získáte během svého až spirituálního setkání s vlkem.

Lajla během svých cest poznává rozmanitou paletu nejen zvířat, ale i lidí – seznamuje se s lovci, tuláky, poustevníky i šamany. Nahlédnete do jejích nesmělých, plachých, bouřlivých a sebezničujících vztahů a silných, energií sršících přátelství. Na několika málo řádcích poznáte krásné i stinné stránky jednotlivých postav.

Něžná paní Kerouacová

Její styl se hodně liší od jiných knížek tohoto typu a chvilku mi trvalo, než jsem si na něj zvykla. V podstatě tu chybí přímá řeč – na veškeré dialogy se díváte jakoby prostřednictvím filtru autorčiny mysli. Jako kdybyste před sebou měli nepřerušovaný tok jejích myšlenek. Stylem psaní mi snad nejvíc připomínala Kerouaca, svým obsahem pak Jacka Londona, což jsou spisovatelé, ke kterým Lajlu (podle mě právem) dnes lidé přirovnávají. Mnoho recenzentů o Lajle píše, že je novodobý „Kerouac v sukních“. Lajly popisy cest jsou strohé, velice obrazné a tak upřímné, až vám z toho občas přeběhne mráz po zádech. Její styl je ale tak nějak něžnější.

Především melodický, poetický, překrásně, ale nenásilně lyrický. Vlčí ostrov je prostý jakéhokoli umělkování. Právě strohost textu ve finále působí velice intenzivně. Až tak, že některé pasáže musíte číst několikrát po sobě, ne proto, že byste jim nerozuměli, ale protože s nečekanou silou působí na vaše vlastní představy, emoce a smyslové dojmy ukryté hluboko v zamčeném šuplíku vašeho podvědomí. Popisy, které v jiných knížkách často bývají nadbytečná omáčka, kterou očima bezděčně přeskakujeme, tady tvoří jádro knihy. Nemůžete je přeskakovat. Opájíte se jimi. A naopak samotný životní příběh hlavní postavy, který by v jiných knihách byl nosičem příběhu, ve Vlčím ostrově představuje jen jakýsi oslí můstek spojující jednotlivé autorčiny v cesty.

V Lajle jsem našla takovou projekci odvážnější verze sebe sama. Podobně jako ona mám tohle toulání v krvi, na rozdíl od ní o něm ale pořád tak nějak jenom čtu. O stovkách nachozených kilometrů, nejistých cílech, pokladech na konci duhy…

Nosnou myšlenkou celé knihy je ale vlastně obyčejný, jen trochu složitější příběh o ošklivém káčátku. O tom že je občas nutné vydat se na dalekou cestu, protože díky ní můžete ve finále porozumět sama sobě.

Tohle není pro hipstry

Ačkoli se to tak může na první pohled zdát (a je to určitý label, díky kterému se Vlčí ostrov prodává), není to knížka pro mládež co nosí značkové boty, prohání se na longboardech, saje ze svých dyzajnových pohárků bezlaktózové latté a na rukávu nosí tetování „live fast, be wild, die young“.

Je to příběh o veskrze prostém, šťastném, ale nestálém a místy nebezpečném cestování plným nepohodlí a nejistot. Je to pro lidi, kteří se naučili na chvíli zastavit čas a prožívat přítomnost. A především je to pro lidi, kteří sami cítí hluboký respekt k přírodě.