6 Comments

  1. Viola Siblíková

    Prohrabuji se starým harampádím..Nechápu proč zrovna já jsem musela dostat na starosti úklid půdy? Nejen že jsou tu snad stovky nepotřebných serepetiček, které musím vytřídit, ale je tu i hrozná tma. Elektřina na půdě ještě není zavedená, proto si musím vystačit s jedinou svíčkou, která stejně pomalu dohořívá…Nastěhovali jsme se sem před včera odpoledne. Z našeho malého bytu jsme museli narychlo odejít. Tím myslím mě, mou sestru Teu a mého tatínka. Má milovaná maminka už tu bohužel s námi není. Nikdo neví co se s ní stalo. Často jen tak sedím nad její fotkou a brečím. Je mi sice už 17, ale nestydím se za to. Táta mi stejně tak nechtěl říct proč jsme se museli přestěhovat sem, do velkého domu po tátových rodičích- mých prarodičích. Z mého snění mě vyrušila kapka horkého vosku, která mi stekla z nakloněného svícnu přímo na holé lýtko. Sykla sem bolestí a začla jsem dále probírat staré krabice. Staré hračky, knihy a oblečení jsem dávala na jednu hromadu- to se pokusíme prodat do nějakého bazaru a koupíme za to nový nábytek. Po asi dvou hodinách nekonečného třídění jsem narazila na obálku. Byla pečlivě zalepená a ještě převázaná několika stuhami. Doufala jsem, že tam jsou uschované peníze. Po vyndání obsahu jsem ale zklamaně zjistila, že je to jen obyčejný náhrdelník. Dala jsem ho stranou. Pak mi však něco v hlavě secvaklo. Ten náhrdelník…Jako bych už někde viděla. Po několika dlouhých zamyšlených vteřinách se mi před očima začala tvořit jasná vzpomínka. Má maminka v dlouhých modrých šatech sbíhá ze schodů..Ach ano, už si vzpomínám. To byl poslední večer co jsem ji viděla. Spěchala na svůj koncert v národním divadle. Vlasy měla krásně sčesané do ledabyle působícího drdolu. A na krku měla právě tenhle náhrdelník. Co ale tento náhrdelník dělá na půdě dávno mrtvých rodičů mého otce?

  2. martina

    Ano, mám problém. Vážný problém! Stojím před zrcadlem, koukám na sebe a nedívá se na mě to usměvavé roztomilé děvče, ale unavená tvář matky. Mnoho probdělých nocí, málo času na sebe, sebevědomí na dně. Únava z dětí, ze života, ze stereotypu. Svoje děti miluji, ale cítím se ztracená…
    Dnešek je ovšem vyjímečný. Usměji se na tu osůbku, která na mě kouká ze zrcadla a dávám si make up. Dnes mám s mužem po “sto letech” rande a chci být vyjímečná. Chci být aspoň na chviličku tou roztomilou dívkou, do které se kdysi zamiloval. Vše musí být prostě dokonalé. Účes, šaty, šperky…. Vytahuji svoji šperkovničku, opráším ji, a vypadne na mě bílý náhrdelník. Je úžasný, už jsem málem zapomněla, že ho mám! A jak ráda jsem ho nosila! Je na čase v sobě opět probudit Ženu…

  3. Když jsem ji spatřila, cítila jsem v jejím vzhledu lehký nádech romantismu, či snad secese? Možná to má být viktoriánská doba, zas tolik se v tom nevyznám. Hlavní pro mě bylo, že ta dívka prostě nebyla dnešní. V její nadýchané sukni se střídaly věky a korzet zastavoval dech nejenom jí. Nad černou krajkou ale vynikal šperk, který dívčin vzhled neskutečně podtrhl. Jako by nějaká víla navlékla bílé kapky ranní mlhy na zlatou nit a zamotala je do uspořádaného chaosu. Váhala jsem, hodně jsem váhala, jestli dívku oslovit, vždyť, o čem bych jí mohla povídat? Navíc já, holka, co nehledá jen kamarádku?
    Vzdychla jsem a otočila se k odchodu.
    “Počkej přece, prohlížíš si mě a pak odejdeš? Nemyslíš si doufám, že tě nechám jít?”

Co na to říkáš Ty? :)