Napsat tenhle článek mi trvalo o dost dýl, než jsem původně předpokládala. Ve skutečnosti jsem ho ale psala v duchu po celou svou cestu. Ale k tomu, abych ho doopravdy vyťukala do počítače jsem se nemohla a nemohla dokopat. Ale tak konečně!

Žítková

 

Proč jsem vyrazila na Žítkovou

No jasně, že za to může ta knížka. Bez ní bych se dost možná o tomhle kopaničářském folklóru nikdy nedozvěděla. Četla jsem jí na jaře a něco jsem vám tu o ní i napsala. Takhle. Asi to není knížka, ke které se někdy ještě vrátím, byla hezká, ale jednou mi stačila. Ten příběh o skutečných bohyních ve mně ale zůstal ještě dlouho, takže jsem si o celém tom bohyňovském fenoménu přečetla ještě knížku Jilíka. No a rozhodla jsem se jít se do toho kraje podívat na vlastní oči. Proč?

Nejela jsem do Žítkové provádět žádný hon na čarodějnice. Rozhodně jsem neměla překreslené mapky domků jednotlivých bohyní a nebušilo mi srdce už od Bojkovic jako této paní blogerce. Slyšela jsem, jak knížka razantně proměnila charakter celých Kopanic a že místní z toho zrovna radostí neoplývají. A jak to prezentují média, zřejmě sem najíždí autobusy turistů v touze hledat tu pozůstatky čarodějnic. Tahle pohraniční vesnička dneska zkrátka láká lidi z celého světa. Nějaký pohotový a příležitost-čuchající týpek, jistý pan Mizera, tady taky koupil chalupu po poslední Žítkovské bohyni Irmě Gabrhelové, provozuje v ní něco jako muzeum a zřejmě mu to slušně vydělává (všude možně se dočtete, jak chudák duch paní Irmy prý dodnes posedává v kuchyni).

Zkrátka… buď můžete nasednout na tuhle vlnu hysterie. Anebo vyrazit do Kopanic hledat něco jiného. Něco prapůvodního. To, co pochází přímo z přírody. Najít tu to kouzlo, které tu po staletí udržovalo bohyně, je v důsledku všeho toho humbuku o něco těžší. Ale dá se najít.

O bohyních

Jak to vlastně s těmi bohyněmi bylo? No, zřejmě tu byly vždycky. Už od dávných pohanských kultů, do kterých se v průběhu staletí postupně přimíchávalo křesťanství. Na rozdíl od jiných koutů světa tu spolu ale pohanská tradice i křesťanství koexistovaly a dokonce se krásně doplňovaly. Bohyně, byť s citelnými ztrátami, přežily doby inkvizice, nájezdy Turků, nacismus i komunismus. Až v devadesátých letech bohyně dočista zmizely. Skoro jako kdyby jim tahle svobodná doba, která po různých formách náboženství konečně přestala šlapat, nesvědčila.

Jen těžko se dá uvěřit, že by to mohlo po těch staletích tradice bohyní všechno najednou úplně zmizet. Ale to je asi přirozené. Všechno jednou končí. Musíme se s tím smířit. Anebo ne?

Za všechno může příroda

Někdo říká, že za to může příroda. Že se tu v zemských vrstvách potkávají různé magnetismy. Ty údajně daly vzniknout silné energii, která vyživuje místní přírodu, a kterou právě bohyně uměly využívat.

To, že všechna ženská pokolení bohyň uměla léčit, zaříkávat a hádat budoucnost podle mě není náhoda. Koneckonců to bylo jenom řemeslo. Je to kombinace přirozených predispozic a cviku. Ženy si mezi sebou předávaly vědomosti, ale musela jim pomáhat síla té přírody tady okolo. Prostě a jednoduše, pelyněk ze Žítkové měl mnohem větší sílu než pelyněk odkudkoli jinudy a Bohyně věděly, jak ho správně používat. Celá ta pokolení se naučila rozumět řeči přírody a třeba s ní i nějakým způsobem komunikovat. Koneckonců, kdo nevěří na nějaké „věci mezi nebem a zemí“?

Žítková

Krajina kolem Žítkové

Kopanice bez bohyní

Když pojedete na Žítkovou, nenechte se strhnout tou turistickou hysterií. Nečekejte, že v zástupu dalších hledačů senzací vpadnete do světničky zemřelé bohyně a zázračně vás osvítí její duch. Nemá smysl sem vyrážet s touhou hledat tu stopy čarodějnic. Místo toho vejděte s pokorou, dýchejte a buďte pozorní.

Příroda i kultura se tu ale spojily a daly vzniknout jedinečnému fenoménu, který tu staletí existoval. Něco tu zřejmě ve vzduchu visí. Příroda tu prokazatelně dělá divy. A mně se proto nechce věřit, že by bohyně vymřely nadobro. Možná ještě někdy dostanou šanci…

Ve skutečnosti myslím, že stačí málo. Rozumět přírodě a jejím pochodům, rozpoznávat bylinky a důvěřovat vlastní intuici. Možná stačí takhle málo, aby se jednou nějaké kopaničářské děvčátko dostalo k praxi jeho pra-pra-babiček. A možná, že už se to děje. Jen o tom nevíme.

Žítková

Když vejdete do vesnice

Žítková

Můj orientační smysl (pro humor) a přirozená (ne) schopnost číst v mapách pravil, že toto je vrchol Žítkové

Tohle by měl mít podle mapy vrchol Žítkové

Žítková

Výhled na vesnici

Některá stavení působí dost strašidelně…

Někde najednou uprostřed lesa narazíte na opravdové podivnosti…

Praktické okénko

Cesta. Dostat se z Prahy na Žítkovou chvilku trvá. Mně to v důsledku přirozené nešikovnosti trvalo skoro celý den. Zhýrale jsem se totiž vezla RegioJetem (malé tablety plné filmů a seriálů, nabíječka, kafe…) a ty jednotlivé spoje příliš nenavazovaly.. Ale věřím, že se to dá stihnout třeba za čtyři, pět hodin. Z Prahy jede vlak přímo do Uherského Hradiště, tam přesednete na autobus do Brodu, no a z Brodu jede krásný okružní busík, který vás během dvaceti minut sveze do Starého Hrozenkova nebo přímo na Žítkovou.

Ubytování. Já jsem spala v kempu u rybníka ve Starém Hrozenkově. Ale po okolí jsou různě rozeseté i penziony a hotely pokud máte radši měkkou postel se snídaní. Holt to haló kolem Žítkovských bohyní se na turistickém ruchu dost podepsalo (jako příklad za všechno uvedu směnárnu ve Starém Hrozenkově, městečku, kde nemaj ani pekárnu a „kavárna“ říkaj sklepní putice, kde kromě piva čepujou i turka).

Koupání. V okolí je několik přehrad, kde se v létě vykoupete. Rozhodně k nim ale nepatří ten rybník u kempu. Malovala jsem si, jak se rovnou ze stanu budu chodit koupat, ale je to spíš takový kačák s velkou jedlí rostoucí uprostřed. Když ale seběhnete kousek po silnici směrem na hranice, minete benzínku a kousek za ní je překrásný rybník schovaný za alejí stromů. Má oblázkovou pláž, dokonale čistou vodu a ten den, co jsem tam byla, i tu správnou teplotu vody. Tenhle rybník se rozhodně zapsal na seznam mých nejlepších koupaček. Navíc tu ani nebývají moc lidi, protože kousek od rybníka je koupaliště a místní kdoví proč chodí radši do vydlážděného bazénu.

Hrozenkovský kačák u kempu

Žítková koupání

Nejlepší koupání ve Starém Hrozenkově!

Byl to vlastně i můj první sólo trip (kterému jsem mimochodem opravdu přišla na chuť! A plánuju si to zařadit do dalších cestovatelských plánů). A stál za to!

Tak ahój, čarodějky!