Žítkovské bohyně jsou jedna z těch knížek, které vás zasáhnou. Alespoň na mě takový vliv měly. Odjakživa totiž tak trochu koketuju s čarodějnictvím, láká mě přírodní léčitelství a věřím, že existují lidé, kteří jsou nějakým (nám, obyčejným smrtelníkům nejasným) smyslem napojeni na nějakou nadpozemskou moudrost.

Žítkovské bohyně jsou ženy, které ještě ve dvacátém století žily na území českých a slovenských Karpat v okolí Starého Hrozenkova. Z generaci na generaci si po ženské linii předávaly vědomosti přírodního léčitelství a podle mnohým výpovědí dokázaly nahlížet do minulosti a do budoucnosti. Ve svém umění kombinovaly dovednosti pohanských kněžek se silnou vírou v křesťanského Boha. Lidé ze širokého okolí za těmito ženami chodily pro rady, se svými trápeními a nemocemi. A žítkovské ženy jim za úplatu pomáhaly.

Žítkovské_bohyně_1

Takhle to opravdu bylo. A na tomto podhoubí postavila Kateřina Tučková svůj rozsáhlý, krásný a mnohými cenami ověnčený příběh.

*Spoiler* Ale Žítkovské bohyně ve skutečnosti nejsou o tom. Knížka Žítkovské bohyně je zasazená do reálného prostředí, pracuje se životy skutečných postav, ale vypráví smyšlený příběh. Je to tak trochu detektivka, ve které však jsou oběť i vrah už dávno mrtví. A ve finále se postupně dozvídáme, že za celým příběhem stojí ještě něco jiného. Něco temného, děsivého, ale dobře známého. Neláska, lidská závist a touha po odplatě. Neteř poslední z bohyní se v příběhu vydává na dlouhou cestu po stopách svých předkyň, probírá se českými, německými, slovenskými a polskými archívy dokumentující život bohyní už od středověku a postupně rozplétá klubíčku spletitých osudů. A vy jako čtenářky jste jí na téhle cestě společníkem. *Konec spoileru*

Žítkovské_bohyně_2

Musím říct, že je trošku škoda, že v knížce nebyl dán větší prostor samotným životům Žítkovských bohyní. Jakmile se totiž seznámím s nějakým novým a neobvyklým prostředím, mnohem mnohem více mě zajímá takový ten každodenní život, který postavy vedou. jejich obyčejnost, která je pro mě fascinující, neuvěřitelná, hypnotizující – všechno, jenom ne obyčejná. U Harryho Pottera mě nejvíc bavil život v Bradavicích (ne závěrečné zápletky s Vodlemortem). Na Hobitovi a Pánovi prstenů životy v Kraji a v Roklince. Na Murakamim mě baví právě to „nudné a zdlouhavé“ líčení obyčejnosti života těch prapodivných a neobyčejných postav. A u Žítkovských bohyní jsem celou dobu toužila nahlédnout trochu víc do světnice těm moudrým ženám, dívat se, s jakou pečlivostí vybírají bylinky, jak je intuitivně míchají do léčivých lektvarů a jak vlastně vypadá jejich každodenní život.

Žítkovské_bohyně_3

V závěru knížky si po krátkém šoku uvědomíte, že vás konec vlastně nepřekvapil. A odložíte knížku s pocitem, že je úžasné, že se i na našem území objevují místa plná magie. A zatoužíte po tom sami si vylézt na Kopanice, pít čarovnou vodu z potůčků a doufat, že se ve vás třeba probudí nějaká skrývaná kouzelná síla.

Kopanice

Zdroj obrazů v kolážích: The old and whimsical world.