Dnešním příspěvkem zahajuji zbrusu novou rubriku – Pihovatý čtenářský klub. Zatím tedy čítá jednoho člena 🙂 Můžete se těšit na rozbory knížek, které se mi dostaly do rukou a něco ve mně zanechaly. A dneska bych se ráda podívala na takový drobný klenot, který se mi čirou náhodou a spontánně dostal do rukou (* Míšo, ještě jednou děkuji!). Knížka se jmenuje Zlatníkovo tajemství a je to taková pralinka, kterou si bez problémů vychutnáte za jedno podzimní odpoledne.
Říkám pralinka, protože ve mě zanechala dojem jako ten malý čokoládový bonbónek – je intenzivní, hodně sytá a vyvolává přímo explozi pocitů. Je to jenom malinké sousto (knížka má pouhých 92 pidistránek), a přitom tak nějak stačí – protože kdyby ji bylo víc, už by to byla inflace – přestali byste si ji tolik užívat.
Na úvod
Doporučuji! Se s knížkou zabalit do deky, uvařit si čaj a koukat se u toho z okna. A poslouchat Leonarda Cohena, který je v knížce všudepřítomný. Tenhle příběh se totiž dokonale hodí na sychravé podzimní počasí.
Přestože je Zlatníkovo tajemství krátký příběh, který se čte velmi hladce, nečte se rychle. Co chvíli budete mít potřebu se nad nějakým odstavcem pozastavit – prožít znovu nějakou autorčinu myšlenku, představit si scenerii, kterou popisuje, nebo zkrátka proto, že si chcete zopakovat, jak hezky ta věta zní.
Plot
Kdybych měla říct, o čem knížka je, znělo by to banálně: Je zkrátka o lásce. Nečekejte žádné velké dějové zvraty, komplikované zápletky, detailně vykreslené psychologie postav. Postavu v celém příběhu poznáte jenom jednu – tu vypravěčovu. A vůbec ne z popisu, ale zkrátka z příběhu samotného. Na konci knížky jednoduše budete vědět, že ho znáte, aniž by vám ho musel někdo představovat.
Proto spíše než o lásce je ten příběh o sebepoznání. Autorka prostřednictvím lehce fantastické zápletky jednoho milostného příběhu odhaluje vypravěčovu osobnost až na úplné nitro – a to na pouhých několika desítkách stránek.
Pár (náhodně vybraných) ukázek z knížky
Chtěla bych se s vámi podělit – a tím vás nalákat – o pár náhodně vybraných odstavců z knížky. Myslím, že vypovídají o všem. O tom, jak hladce se Zlatníkovo tajemství čte, jak má navzdory své krátké délce neuvěřitelnou hloubku a jak za sebou zanechává zvláštní aroma stesku, nostalgie, deště a vanilkových sušenek.
“Jako by se moje srdce najednou nemohlo rozhodnout, jestli se mu chce přestat bít, nebo naopak hodlá splašeně letět k té ženě, stejně křehké jako tvrdé, která v kostýmku a s perlovým náhrdelníkem vypadala jako herečka z filmu noir, hvězda spadlá do bahna venkovského kina s podlahou posetou slupkami slunečnicových semínek a mastnými papíry od tuňákových taštiček.”
“Samota mě přivedla k přesvědčení, že jde o sen, a právě proto se mi nechtělo probouzet. Pokud mi mysl nabízela představení z doby téměř ztracené v hlubinách paměti, měl jsem si ho vychutnat v celé jeho délce a nezdržovat se přemýšlením; ovšem pára , která mi toho chladného rána vycházela od úst, kručení žaludku a pach kouře z kamen na dřevo, který se začínal zmocňovat náměstí, si nejspíš umanuly mě přesvědčit, že na pouhý sen jsou mé vjemy příliš intenzivní.”
“Zavřu oči a za okny dál padá newyorský sníh, zatímco na mysl se mi vkrádají vzpomínky na onu noc, nespojité, po stranách ohmatané jako stránky milované knihy: chvějící se Celia, nahá Celia, Celia rozevřená jako magnólie, mučená vášní na železné posteli, Celia plačící, zasypávající mě polibky, mě učí pomalu ji milovat, zabít ji, znovu oživit a opět ji zahubit.”
“Napadlo mě, že spíš než sen by to mohl být druh halucinace, jaký mívají lidé, kteří dlouho leží v kómatu mezi životem a smrtí, a že to všechno je jen jakýsi film, který mi promítá moje mysl, aby mi ulehčila poslední chvilky na zemi, zatímco moje zesláblé tělo třeba leží v nějaké nemocnici, kam převezli raněné z vlaku vykolejeného na trase Madrid – Oneira.”
“Jestli někde mimo Umbríu existuje místo či okamžik, kde se může stát něco neskutečného, musí to být tam, zítra o půlnoci. Vyjedu na terasu, kde mě o Vánocích roku 1973 hledala a s očima zavřenýma před sněhem, světly a ohňostroji budu čekat na zázrak.”
Závěrem
Od téhle knížky nečekejte žádný závratný děj. Ve skutečnosti se tam nic moc nestane a všechno je dopředu velmi snadno odhadnutelné. Hlavní zápletku pochopíte téměř na začátku knížky a obsahově příběh nenabízí moc prostoru pro zvědavost a tápání. Víc než o obsahu je hodnota příběhu v jeho formě. Myslím, že se v něm dokáže najít každý, kdo se někdy hodně zamiloval. Je to taková autobiografie lásky samotné. A věřím, že každý si v Zlatníkovu tajemství najde pasáže, které promlouvají přímo k němu a vypráví jeho příběh.
Off topic
Chcete se dozvědět něco málo o mých nejoblíbenějších knihách? Mrkněte sem 🙂