Jsou to už čtyři dny co jsem opustila Golden a den co jsem se vrátila do Čech. Od té doby, co se autobus rozjel pryč z milovaného Goldenu, měla jsem pocit, jako by mi Kanada tak trochu zlomila srdce.
Tohle bude jen rychlý post, takový oslí můstek mezi mými předchozími goldenskými záznamy a pořádným reportem, který teprve chystám.
–
Pokud příliš dlouho lítáte
V Goldenu jsem byla šťastná. Absolutně šťastná. Míchá se to všechno dohromady – ta nádherná příroda, opuštěnost, divoká zvířata všude kolem nás, neuvěřitelná vřelost místních, lidi, kteří mi přirostli k srdci, táboráky, Leovy kytarové skladby, kavárna v místním knihkupectví, řeka, horká vířivka při svitu milionu hvězd, Leovy Airbčka, o které jsem se starala moc ráda i všichni ti hosté a další lidé, kteří přijížděli a odjížděli. Uvědomila jsem si, že takhle si představuju svůj život. Že tohle nechci zažívat, ale prožívat, žít. A že si budu muset zařídit takový život i tady. Možná tomu dost přispěla i ta trocha psylocybinu a trochu víc THC, pro které tam bylo příležitostí až až. Každopádně všechno to dohromady mě činilo neuvěřitelně šťastnou. Ale svět takhle prostě nefunguje a pokud příliš dlouho lítáte, přijde propad. Deluze.
–
Deluze
Někteří si všimli, jak těžce jsem nesla ten jeden den ve Vancouveru. Vrátila jsem se z pohádkové Blaeberry Valley, kde jsem strávila nezapomenutelých pět týdnů, zpátky do města a trefilo mě to pořádně. Vlastně jsem si to loučení vůbec nepřiznala.
Tu noc jsem moc nespala, o půlnoci jsme totiž odjížděli autobusem z Goldenu do Vancouveru a bylo to těžký. Všechno to na mě dolehlo až v okamžiku, kdy se autobus rozjel. Najednou se spustila lavina slz, která vydržela až do Revelstoke, nějakých 150 km cesty. Pak jsem usnula vyčerpáním. Cítila jsem ty slzy už den celý den předtím, ale nešlo to ven. Nevím jak je to možný, Golden mě prostě nenechal plakat. Nešlo to. Skoro jako kdyby tam pro negativní emoce nebyl prostor.
–
Ataka
Den, kdy jsem se vrátila do Vancouveru, jsem zažila jsem svou první panickou ataku v životě.
Během cesty autobusem jsem hodně psala. Snažila jsem se podchytit ty emoce, které jsem cítila. Naprosto nezveřejnitelný bláboly. 🙂 Každopádně ráno, když jsme s Tess, která cestovala se mnou, vystoupily, dopadlo to na mě. Viděla jsem to velký hlučný město plný obřích budov, přeplněný lidmi a auty a zpanikařila jsem. Moc jsem si zvykla na ten ráj, který jsem každý den zažívala v Goldenu
Třásla jsem se, hyperventilovala, z očí se mi kutálely obrovský slzy, srdce mi hušilo tak rychle a tak silně, že jsem se bála, aby mi neprorazilo hrudní koš. Opravdu jsem panikařila a marně v tom hledala smysl. Volala jsem si s Honzou, kterému se podařilo mě trochu uklidnit a poslat na procházku do parku. A to mi udělalo líp.
–
Smysl
Snažím se v tom celém najít nějaký smysl, co to vlastně znamená. Trošku mě děsí jedna věc. Slyšela jsem Lea několikrát mluvit o indiánské “Vision” – vizi života, která se člověku zjeví a pak ji musí následovat. Pokud tak totiž neučiní, stane se z něj “walking dead man”. Lea jeho Vision přivedla do pustých kalifornských pouští a následně do kanadských Rockies, kde našel “svoje místo”. A já se teď děsím toho, co když je tohle moje “Vision”. A co když se ze mě stane Walking dead man, když ji neuposlechnu?
Asi budu muset ještě nějakou dobu tyhle všechny dojmy vstřebávat. A pak se uvidí…
–