Ten pražskej životní rytmus dokáže jednoho pěkně vyčerpat. Pracovní doba od devíti do šesti, ráno v 7 vstávat, večer se v 7 vracet domů. V 11 na kutě a druhý den zase znova. Ideálně tam někam vecpat každý den hodinku cvíčo a víte co? Nezastavíte se. Proto je fakt FAKT moc potřeba se občas zastavit. A ordinovat si tyhle zastávky v pravidelných dávkách.
A tak jsem se na tohle naše líný šumavský dobrodružství těšila jak na Vánoce. Tři dny v lesích. Hodně dýchat, hodně spát, začínat a končit den se sluníčkem. A měli jsme tak velký štěstí, že jsme chytli ten nekrásnější víkend v roce. Stromy byly dokonale zbarvené do zlato-měděna, příroda hrála všemi barvami a přitom teplo bylo pomalu jako v létě. Jako kdybyste vzali říjen a prožili si ho v květnu.
A musím říct, že mě to nabilo. Zase na nějakou dobu… 🙂
bty