Stalo se to asi dva měsíce zpátky. Byla jsem na jedné z terapií u takové mojí čarodějky, ke které poslední rok chodím. Dívala se na mé energetické pole a kreslila, co vidí. A když jsme došly až ke krční čakře, zasmála se. Měla téměř propsaný papír kvůli malému, dočerna vybarvenému kruhu. A z toho kruhu vedly jemné, ale veliké kružnice do okolního prostoru.

“Ty máš toho tolik co říct! Ale neděláš to. Držíš to v sobě!”

Je to tak. Mám toho tolik co říct, ale držím to v sobě.

Z části proto, že se pořád ještě učím. Že čekám, až to všechno zapadne na své místo. Z části ale taky proto, že mám strach. Strach mluvit před lidma. Často i o úplně obyčejných věcech. Ale otevřít někomu svoje srdce, to je něco, co mi dělá veliké problémy.

Strach z blízkých lidí

Je to takový blogerský paradox. Píšu to všechno, protože mi to opravdu dělá dobře. Tady můžu všechny ty věci, které chci říct, dostat ven, protože vím, že je budou číst jenom lidi, kteří o to stojí. A protože vím, že jsou to většinou lidi, které osobně neznám. Kteří mě nezastaví na ulici a nekonfrontují mě s něčím citlivým, co jsem onehdá napsala na svém blogu. A pravděpodobně jediný důvod, proč se občas zdráhám tenhle blog psát, je protože vím, že ho čtou i mí blízcí. A před těma se prostě bojím.

K narozeninám jsem si nadělila astrologický výklad. A jedna z věcí, které vyplynuly, byla, že se mám přestat před svými blízkými obhajovat. Že jsem, jaká jsem, se všemi svými podivnostmi. Že abych mohla být zdravá, musím přijmout sama sebe. Neschovávat svojí opravdovost. Vystoupit ze sebepopření. A smířit se s tím, že možná síto mojí podivnosti část lidí oddělí. Ale třeba pak s těmi, kteří zůstanou, budu moci navázat hlubší vztah.

Rozpoznávání světla a stínu

Pamatuju si, jak jsem dva roky zpátky, uprostřed kanadských hor, sama sobě přísahala, že už nikdy nechci vstoupit zpátky do zakrývání své podstaty.  Pamatuju si ten pocit, jak jsem v horách naplno prožívala svoji autentičnost. A jak jsem se k smrti bála, že to ze mě město zase vymlátí. Jak jsem se z té rychlé změny prostředí zhroutila. A pak se z toho dlouze vzpamatovávala. Jsou to přesně dva roky. Letos jsem tohle výročí prožívala velice intenzivně. Protože jsem vstoupila na cestu, kde se vracím k sobě. A Kanada byl velkej transformační zážitek.

A přitom pořád: Kdykoli otevřu nějaké citlivější téma, cítím velké vnitřní napětí. Že mě budou soudit. Ale také tak moc cítím, že se o těch tématech musíme bavit. Že jestli existuje nějaký velký potenciál sociálních sítí, tak je to zviditelňování. A ne jenom jednotlivců a projektů, ale taky témat. Hlavně těch upozaďovaných. Těch stínový oblastí, které zpoza rohu tak moc ovlivňují náš život. Takže teď malými nesmělými krůčky jdu do toho. Pojďte do toho se mnou. #SeStinemVen

Chci o tom mluvit. O všech těch “zakázanejch tématech”.

• O vztahových modelech, na které někteří lidé ještě nejsou zvyklí.
• O tradičních i méně tradičních terapiích, které zoufale potřebujeme.
• O sexu a špatných představách, které o něm máme.
• O touze po těhotenství i společenském tlaku na mateřství.
• A o spiritualitě nalézané na asi nejateističtějším místě na světě.

Za poslední rok se intenzivně nořím do hlubokých ženských témat, kterým jsem celý život nevěnovala pozornost. A přichází ke mně obrovské aha momenty. Ty bych tady chtěla sdílet. Protože jak říká moje čarodějka, právě teď celý svět prochází velkým transformačním obdobím. Vrcholí to. A možná že otevírání těch zaprášených krabiček našich vytěsněných témat může pomoci nám i světu.