Kanadská kronika: Poznámky z Goldenu

Mám v tuhle chvíli rozepsanou hromadu článků – o Calgary, o kanadském roadtripu, o řízení v Kanadě… ale tak nějak to chci psát tak, jak to cítím. Takže původní plán řadit články chronologicky úplně nevyšel. Teď chci totiž mluvit o Goldenu. Respektive… asi hlavně spíš o sobě.

Když jsem vyrážela do Kanady, věděla jsem, že se něco změní. Prostě jsem to cítila. Celou tuhle cestu jsem hluboce prožívala už dlouho předtím, než jsem měla vyrazit (ostatně, připomenout si to můžete tady), aniž bych tomu vlastně měla nějaký velký důvod. Nemohla jsem ho totiž dopředu znát.

Jsem v Kanadě tři týdny, další necelé tři mě čekají. Jenom když to píšu, tak se mi svírá srdce – dojetím z toho, že je to přesně takové, jaké jsem si to malovala – a ještě tisíckrát lepší. Smutkem z toho, že polovina mého výletu je už za mnou. Štěstím. Vděčností. Hlavně tou. Když pominu příšerný imigrační pohovor, Kanada mě opravdu láskyplně přijala do své náruče. První týden jsme se něžně oťukávaly a ona mi dávala ochutnat všechny své krásy. Po mém rozchodu s Prahou tohle bylo takové symbolické flirtování. Neustále mě okouzlovala, ať už jsem projížděla parky Yoho, Banff nebo Jasper, všude jsem nacházela místa, která mě naplňovala vzrušením i dojetím. Ale nebyla to láska. Ta přišla až pak.

Obrovskej kus mýho srdce zůstane tady v Goldenu. Na Leově ranči. Je to opravdu takový malý ráj na zemi, už jsem o tom psala minule. Až mě děsí, jak ty dny rychle utíkají. Sešli jsme se tu skvělá parta – navzdory tomu, že lidi přicházej a odcházej. Dělám krásnou práci – pečovat o Leovy Airbčka je radost. Asi vám budu muset udělat nějakou fotodokumentaci. 🙂 A práce na farmě je sranda! Stavíme chatičky, rubeme dříví, vaříme, nakupujeme, sekáme trávu, krmíme bůvoli, jezdíme na výlety a děláme spoustu kravin.

Úžasnej zážitek jsem si odnesla z jízdy na střeše naklaďáčku, když jsme vyrazili krmit stádo. Dokonce jsem si střihla už i buffalo tour, kterou Leo provází každý den. Zrovna včera totiž přišly dvě skupinky o hodinu později a Kanaďan vás prostě nevyhodí jenom proto, že jdete pozdě. A Leo už nebyl k dispozici, takže jsem to musela vzít na sebe. A byla to sranda. S jedním starším holandským párem jsem takhle strávila něco přes hodinu, kdy jsme si povídali o tom, jak to s těmi bůvoli je, jak se k tomu Leo dostal, ale i o jeho hudbě a psaní.

Nepřestává mě udivovat ta krajina. Nedokážu se jí nabažit, je úžasná, vzrušující a každý den trochu jiná. Jeden den se probudíte do nádherného zlatých odlesků, další den do nadýchaného závoje, který něžně zahaluje vrcholy kolem nás, jeden den běháte po ranči v tričku a další den sněží. Žádný den není stejný. A každý den se přistihnu, jak jen tak stojím uprostřed ranče a bezmyšlenkovitě zírám kolem sebe. A uvnitř mě se rozlévá obrovský díl štěstí a lásky a je to stejný pocit, jako když vám mrznou uši a vy se napijete horkého vína se skořicí.

A pak je tu Leo, kterej mi obrovským způsobem přirostl k srdci. Je starší než můj táta, ale občas mi spíš mi přijde, že bych mohla já jemu dělat mámu. Strávili jsme spolu hodiny dlouhých rozhovorů a přestože je to v podstatě malej kluk v dospělým těle (jsou všechny stárnoucí rockoví zpěváci takoví?), je v něm obrovská hloubka. Hrozně moc se od něj učím. O něm, o životě i o sobě. Dokonce je i něčím jako mentorem mýmu psaní. Myslím, že asi zase začnu… ta rozepsaná knížka leží v mém virtuálním šuplíku už moc dlouho.

Už teď vím, že se sem vrátím. Na nějakej větší trip. A vím, že tenhle budoucí výlet začně zase roadtripem, jen trošku větším. Chci si dát letní Alaska Highway, dojet až na Aljašku a zpátky. A pak zůstat v Goldenu a pozorovat, jak se tohle místo proměňuje z léta na podzim a postupně se připravuje na zimu.

Tady máte na rozloučenou mojí oblíbenou Leovu písničku, která je tak nakažlivá, že si ji tady všichni celý dny zpíváme!