Když jsem byla malá, chtěla jsem být malířkou pohádek (tentokrát jsem tomu rozhodně neříkala ilustrátorka :). Byla jsem si stoprocentně jistá, že tohle dělat budu, protože jsem strašně ráda a docela hezky kreslila. Kreslila jsem ještě i na základce, sešity na dějepis jsem měla pokreslené starověkými Římany, Trojskou Helenou, mapičkami, Egyťany a podobně. Sešity na občanku byly plné obrázků zachycující dospívající dívky v různých životních situacích, které tak dívky na občance probírají 🙂 (vlastně to byl takový můj první kreslený blog!). Přírodověda byla plná kytiček. Dokázala jsem najít příležitosti ke kresbičkám dokonce do sešitů matematiky nebo němčiny! Když jsem byla už moc stará na to, abych malovala do sešitů, nějak jsem s malováním úplně přestala… Ale víte, co se říká! Nebo alespoň jsem to slyšela já. To nejupřímnější nadání v sobě objevíte už v dětství, jestli já bych se k tomu neměla vrátit 🙂

Kromě malířky pohádek jsem měla kolem devíti let ještě takovou jednu etapu, kdy jsem chtěla být čarodějka a marně jsem čekala na svůj dopis z Bradavic. (No dobře, možná na něj stále ještě čekám! Víte jak je to dneska s tou poštou…)

V osmé třídě jsem už chtěla dělat něco serióznějšího! A tak jsem si řekla, že bych mohla být právnička. A kadeřnice. Chtěla jsem být právnička, která si přivydělává jako kadeřnice. Dobrý, ne? 😀

No a šla jsem na gympl. Měla jsem tehdá na výběr ze dvou gymnázií, díky mým úspěchům na školních olympiádách jsem měla všude jistotu, že mě vezmou. Zvolila jsem tu komplikovanější cestu a v patnácti se odsoudila ke každodennímu vstávání v 5:45 na vlak z Litoměřic do Ústí. 

A na gymplu začala moje krize.

Neměla jsem absolutně šajna, co chci dělat! Věděla jsem že:

• S matikou chci skončit jak nejdřív to půjde
• Totéž s chemií, fyzikou a vůbec všema exaktníma vědama
• Takže mi zbyly, klasika, humanitka

Dodneška vůbec nevím, proč jsem tenkrát ani myšlenkou nezavadila o peďák. Dneska bych na něj asi šla. Ale jak už jsem říkala ve včerejším článku, moje mamka měla jasno. Bude ze mě buďto diplomatka nebo kapitánka zaoceánského parníku.

Paradoxně to první mi přišlo schůdnější, a tak jsem v posledním ročníku docházela na kurz politologie a mezinárodních vztahů (a celé ty tři měsíce jsem neměla ani šajnu, kde jsem se tam probůh vyloupla!) Popravdě… politologie mě nikdy moc nebavila. Zprávy jsem nijak zvlášť nesledovala. Bejt diplomatka mi prostě dobře znělo.

… a doufám, že je mezi vámi nějaká stejná lama jako já, protože jsem rudá jak rak jenom na to (takhle veřejně) pomyslím!

No, maturitu jsem sice dala takhle (*lusknutí prstů*), ale přijímačky ani omylem. Nebo teda vlastně omylem! Protože jsem byla přesně jeden bod pod tou čárou, která odděluje šťastlivce od lůzrů. Na to, že jsem ještě tři měsíce zpátky byla jako Alenka v Říši divů, to byl ve skutečnosti docela úspěch (vážně jsem tenkrát uměla vyjmenovat chronologicky všechny Americký prezidenty a přestože jsem na data strašná – občas ani nevím, jestli mi je 25 nebo 26 – sypala jsem z rukávu všechna důležitá data studený války!)

Na Karlovku jsem se tenkrát nedostala, zůstala jsem v Ústí na kombinaci politologie a filosofie. A víte co? Jak mě ta politologie nebavila, tak v Ústí jsem jí doslova propadla. Říkám propadla, protože to byl opravdu velký a rychlý skok z laxního nezájmu do opravdový zainteresovanosti. A možná to bylo tím, že jsem se prostě zamilovala do filosofie. Na to, že to pro mě zpočátku byla jenom znouzectnost, tak jsem ve filosofii našla svojí velkou lásku.

A dodneška mě nepustí. I když jsem někde jinde, dělám úplně něco jinýho.

Vím, že se k ní jednou vrátím!

Po bakalářských státnicích jsem se trhla z domova a nastěhovala se do Prahy. Začala studovat na feministku, pracovat, žít nudnej život. Zní to trochu definitivně, že? Ale není. Byl to jen další krok stranou, díky kterému jsem mohla poznat 1) co dělat nechci a 2) návazně na to – co dělat chci.

Teď jen doufám, že to všechno vyjde, protože plánů mám až nad hlavu 🙂 Držte mi palce!