Každý se občas dostane do nelehkého období. Život začíná a končí, procházíme si změnami, vstupujeme do komplikovaných vztahů,… Po roce, který byl pro mě asi nejnáročnější v životě, jsem zjistila, jak je důležité držet si nějaké rituály.

Od začátku, co jsme se poznali, mi Pavel říkal, jak je důležité stanovovat životu nějaký řád a já, vášnivě přitahovaná chaosem, jsem se mu smála.  Ale čím víc nad tím přemýšlím, tím víc si uvědomuju, že v mém životě opravdu mimoděk existují nějaké nosné sloupy, ke kterým se uchyluji, a které drží celý ten přitažlivý chaos v určitých strukturách. Dospěla jsem tak vlastně k názoru, že správně není ani jedno. Že přílišný řád člověka paralyzuje a přílišný chaos ho roztrhá na kousky. Vlastně je to asi jako se vším. Harmonie. Zlatá střední cesta.

Během toho náročného období, kterým jsem si prošla, jsem dokázala identifikovat pár věcí, které mě držely a drží nad vodou.

Deník.

Paradoxně si jich vedu hrozně moc. Vedu si svůj deník na ranní stránky, vedu si večerní deník vděčnosti. Mám cestovní deníky a víceleté deníky, deník snů a deník mimořádných událostí. Ten nejdůležitější pro mě je ale ten deník na ranní stránky. Každé ráno se snažím najít si dvacet minut, během kterých sedím v posteli, piju čaj a svěřuju stránkám všechno, co se mi honí hlavou. Necenzurovaně. Občas jsou to kraviny, občas jsou to plány, občas jsou to plačtivé kňoury. Funguje to vlastně dost často jako externí úložiště negativních myšlenek, které tím prostým zápisem na papírové stránky najednou přestanou vyvádět takovou neplechu v mojí hlavě. Jako kdyby si uvědomily, že ano, že se jim věnuju, že je neodstrkávám do podvědomí, že jim dávám prostor. Takhle je uspokojím a oni se přestanou dožadovat tolika mé bdělé pozornosti. 

Lidský kontakt.

Od té doby, co žiju na malém městě, zjišťuji, co mi celé ty roky v Praze tolik chybělo. Je to lidská vřelost. V Litoměřicích jsem se naučila chodit nakupovat do malých krámků, kde vždycky prohodíte pár vět s prodavačkou, na kterou se pak můžete smát na ulici, když se nezřídka potkáte. Začala jsem provozovat komunitní prostor, kam lidi chodí tvořit, ale i jen tak trávit čas a společně tlachat o práci. Navštěvovat přednášky v knihovně, jarmarky a blešáky i farmářské trhy, kde se potkáváte s těmi samými lidmi a úplně přirozeně tak tvoříte vztahy, které se na velkých městech nuceně formují na tzv. “networkingových akcích”, které lidi mého typu ohromně stresují.

Čištění.

Sebe sama i prostoru. Určitě to znáte taky, úzkost, která na vás padá v prostředí, ve kterém došlo k nějakým nepříjemným zážitkům (ať už to byla hádka s partnerem, nemoc nebo nepříjemný úkol, na kterém jste strávili spoustu času). Ta negativní energie totiž v prostorách zůstává, hromadí se v neuklizených koutech, ulpívá na věcech, vytváří dusivo. Po každém takovém nepříjemném zážitku je proto potřeba prostor vyčistit. Zamyslete se nad tím… a pokud zjistíte, že na tom něco je, vyčistěte svůj prostor a jednejte přitom intuitivně. Zřejmě budete uklízet, vyhazovat staré a nepotřebné věci, otírat prach, převlíkat postele, možná zapálíte svíčku nebo něco voňavého. Někdo sype sůl do rohů místnosti, protože ta údajně negativní energii nasává – a pak ji můžete jednoduše vyhodit. Dělejte to, co cítíte, že je správné. Až bude prostor vyčištěný, pocítíte to. A k čištění sebe sama… to je asi o trochu složitější téma. Souvisí s tím detoxikace, správná výživa, pohyb, ale občas i něco tak prostého, jako důkladný spánek nebo voňavá koupel u zapálených svíček. Opět si myslím, že tělo si samo řekne, jen ho musíme poslouchat.

Těžká období se v životech asi nutně budou tu a tam objevovat. Ale když si uvědomíme, že společně s tou bolestí prožíváme i spoustu vděčnosti, najednou je na světě o moc krásněji. Taková ta přepadová bolest, která vás ovládne, aby s vámi smýkala o stěny, se najednou promění v bolest, kterou máte ve svých rukách. Vidím ji jako zbídačené štěňátko, které držím v blízkosti pupíku, které tahá za srdce, ale hřeje do dlaní. Bolí to, ale bolí tak nějak… mile. Protože bolest je vlastně odvrácená strana lásky. A s každým kouskem lásky, který k ní vyšlete, se bolest postupně proměňuje zpátky na svou čistou, původní podobu. Aspoň bych tomu moc chtěla věřit.