“Jak je možné, že mám takovou smůlu v lásce?”
Ptala jsem se sama sebe opakovaně během loňského roku. Což o to, můj milostnej život byl odjakživa pestrej, navzdory dlouhému vztahu prošperkovanej množstvím více či méně platonických románků. Stav zamilovanosti byl moje droga. Stejně jako jízda na růžovejch obláčkách. Ale nějakou záhadou se stalo, že všechny ty moje více či méně platonické románky dneska mají děti a manželky, a to včetně kluka, se kterým jsem strávila celej svůj dospělej život. A zatímco se svět kolem mě vzorně usazuje, já se hledám. Protože někde na tý láskonarkotický vlně, v důsledku který jsem nikdy v životě nebyla sama (!!), jsem si neosvojila jednu klíčovou životní dovednost: Lásku k sobě.
Už vidím, jak protahujete obličeje. Ach bože, další blogerský puke o #selflove. Dala by se zařadit mezi TOP 10 buzzwordů, hned někam mezi #girlpower a #zerowaste. Všechno jsou to důležité myšlenky, které ale obsahová inflace dočista vykradla o původní význam. Vydržte, prosím. Tohle je fakt důležitý. A jestli teda podle kvantový fyziky neexistuje minulost a budoucnost, moje šestnáctiletý já tohle teď potřebuje zoufale slyšet.
Takže Martino: Láska fakt není nic, co bychom si mohli nárokovat od druhejch. Žádnej princ na bílým koni nepřijede a nesnese ti ji z nebe. A když budeš mít jó smůlu, místo prince přijede svalovec v moderní kárce, kterej ti snese leda tak pořádnou, smysly zatemňující hormonální spršku, ze který ti zbyde kocovina a vyčerpávající rekonvalescence.
Jak to? Protože když zmizej ty ohňostroje a gejzíry a poletující kolonie dospělých housenek, nemáš v sobě vystavěnou platformu, na které by mohlo vznikat něco pevného. Nemůžeš hledat svojí výjimečnost v myslích ostatních. To musíš najít jenom sama v sobě. A na tom si vystavět ty základní kameny.
Tak, dost bylo skepse. Teď do toho přimíchám dávku naděje.
Ukazuje se totiž, že sebeláska je něco, po čem náš život opravdu zoufale prahne. A jakmile mu tuhle medicínu začneme dávkovat, bude nám ji vděčně vracet. Vidím to na sobě. Před nějakou dobou jsem si dala za úkol, že teď se budu věnovat především sama sobě. Naplňovat své potřeby, jít si za svými přáními, posouvat svůj životní příběh.
Ušla jsem teprve pár kroků, nepodstatně málo v porovnání s tím, kde bych asi měla být v téhle životní fázi (kterou měříme tak povrchní mírou jako je věk). Ale vrací se mi to.
Ono to asi fakt jinak nejde. Dokud totiž nenajdeme lásku sami k sobě, nemůžeme ji očekávat od ostatních. Naše vztahy jsou jenom zrcadlem našich vlastních postojů k sobě.
Tohle je rovnice, kterou nás na základní škole nenaučili. Vložme x do sebe a x^n se začne objevovat kolem nás. Neplatí to jen o lásce, platí to o všem:
- Protivný šéf a prodavačky, když jsme sami extrémně podráždění.
- Smích. Ta nejnávykovější droga, do které se zapletou všichni kolem nás, když jí sami podlehneme.
- A láska. Všude, všude, všude. Jen když si ji sami dovolíme.
Přírodní zákon synchronicity. Měli by nám ho předávat společně se zákonem zachování energie. Ale hejty na školský systém si dáme zase někdy jindy…
Takže hodně lásky!