Otvírám počítač a shazuju stranou lištu se záložkama na vyhledávače levných letenek. Ještě před dvěma hodinama jsem byla přesvědčená, že zítra odlítám do Kodaně. Nebo na Bari. To by se vidělo.
Věděla jsem, že povinnosti v Hubu za mě Honza – nebo Aleš – převezmou. Koneckonců, oba mi to tak trochu dluží. Věděla jsem, že by to byla vlastně skvělá idylka, sebrat se, odjet a týden si pracovat z přístavu. Nebo z pláže.
Za ty dvě hodiny se změnilo dost. Měla jsem čas provětrat si tu svou horkou hlavu. Dojít si na procházku. Panebože, jak dlouho já už nebyla jen tak na procházce. Svým vlastním tempem. Svým vlastním směrem.
Nikam nepojedu. Alespoň ne zítra. Uvědomila jsem si, že mám v sobě z nějakého důvodu zakódovanou představu, že když se člověku bortí svět, je nejlepší vypadnout. Nejlépe někam na druhý konec světa. Tam po pár měsících najít sám sebe a začít úplně nový život. Něco podobného jsem ochutnala loni na podzim v Kanadě. Tehdy jsem ale neutíkala od svého života. Tehdy jsem mu utíkala vstříc. A to, že se z toho stane taková trošku duševní pouť, která možná všechny tyhle změny odstartovala, jsem poznala až tam.
Sedím na hradbách, koukám na to naše krásný město a slzím. Na tom není nic divného. V posledních několika měsících jsem se toho něco nabrečela. Tohle ale, skoro se to bojím říct, tohle jsou snad opravdu slzy štěstí. A nejpodivnější na tom je, že se vlastně nic neděje. Jsem pořád ve stejné polízanici, na hrbu mi visí mladičká firma, které tempem maratonského běžce mizí základní kapitál, před sebou mám teď ještě palčivější nejistotu práce na volné noze, do toho to stěhování… Ale…Fakt jsem šťastná. Teď, v tuhle chvíli. Nevím, co bude zítra, pozítří, za týden, za měsíc.
Nedávno jsem na blogu The Minimalists četla o experimentu, ve kterém si Joshua předsevzal žít po dobu 100 dní bez jakýchkoli vytyčených cílů. A teď najednou vím, že to můžu zkusit taky. A že to je možná to nejlepší, co můžu udělat. Nedávat si teď nějakou dobu žádné kariérní ani osobní předsevzetí, nehonit se za žádnými profesními, finančními ani partnerskými metami.
Protože doposud jsem se pořád někam hnala. Abych se uživila, abych měla klienty, abych naplňovala své představy nebo vyhovovala představám někoho jiného, abych si mohla úspěšně odškrtávat takové ty životní milníky, kterých ostatní v mém věku dosahují.
Ale… druhá možnost je nechat to všechno jenom plynout. Dává to totiž smysl. Z vlastní zkušenosti vím, že až když si přestanu dávat úkoly, věci se najednou začnou dít tak nějak samy. Nejsou nikam tlačený a dostávají příležitost se posouvat. Je to jako s těma mýma procházkama. Musej dostat prostor pro svoje vlastní tempo, svůj vlastní směr.
A kdy se do něčeho takového pustit jindy, než když se vám v jednom okamžiku všechny plány rozpadnou? Teď je na to ta nejvhodnější chvíle. A tak teď budu chvíli žít bez cíle. A uvidím, jak to půjde. Bez cíle budu pozorovat, kdo vlastně jsem já sama za sebe a kam mě moje cesta přirozeně vede. A přijímat to tak, jak to bude přicházet.