Nedávno jsem ve své nově zveřejněné stránce O mně zmínila, že naše radosti a koníčky nám sice účty nezaplatí, ale dá se na to vyzrát. Disfrutalismus Kateřiny Varhaník Wildové je jedna z cest.
Knížku Kapitoly z dospělé ekonomie mi (bez jakéhokoli nároku) věnovalo nakladatelství People Comm. Po jejím přečtení jsem musela otevřít ještě její první titul – Manifest disfrutalismu.
Upřímně. Zdaleka ne se všemi názory souhlasím, můj osobní postoj ke knížce se v podstatě shoduje s tím Vladanovým z blogu Zpomalit… Je to ale určitě způsob, který nás může naučit prošlapat si trošku jiné cestičky a ve výsledku žít zase o trochu svobodněji. A minimálně tohle jsou věci, které jsem si z obou knížek odnesla:
Co je to disfrutalismus?
“Disifrutar znamená ve španělštině si něco plně vychutnat, užívat si něco, řidčeji také využívat vlivných známostí (což se taky může hodit, takže na to zkusíme nezapomenout). Disfrutalista však intenzivně pracuje na tom, aby si těchto okamžiků dokázal skutečně užívat celým tělem a duší, a nevymýšlí při tom, že by to mohlo být ještě lepší, kdyby měl na účtě víc peněz.”
Je zapotřebí taky říct, co difrutalismus není. Rozhodně to neznamená úplně zanevřít na peníze, přestat pracovat a čekat, že se stane nějaký zázrak. Protože “žádná svoboda není absolutní a disfrutalismus není o tom přespávat bez koruny na prochcané matraci pod mostem.” Filosofie disfrutalismu se točí kolem rozhovorů a jídla, radostí a života. Disfrutalismus je o věcech, místech a okamžicích, které mají trvání a kterých jsme my jejich tvůrci a nositelé.
O penězích
“Po několika letech dospělého života (dospělý život se pozná podle toho, že všechny složenky už chodí na vaše jméno) jsem došla ke zneklidňujícímu závěru. Něco už jsem vystudovala, naučila se několik cizích jazyků a mám nezanedbatelné zkušenosti, stále však jevím jakousi zvláštní impotenci vydělávat peníze.”
Další kapitola se týká peněz a role, kterou ve společnosti sehrávají. Hlavní myšlenka je, že peníze nejsou zas až tak mocný nástroj, jak jsme občas nuceni si myslet a že to ve skutečnosti jde docela dobře i bez nich.
Disfrutalismus říká, že mít málo peněz ještě neznamená nežít bohatý život. A tohle teď nejsou žádné #woowoo kecy, ale reálný příklady ze života. Kateřina v knížce třeba uvádí příklad, že podle všech společenských parametrů (které obsahují jako klíčovou metriku finance) se její rodina ohybuje na hranici chudoby. To jí ale nebrání v tom, aby se živila čerstvě upečeným chlebem, domácím sýrem a prvotřídním masem z farmy, zapíjela to prémiovým vínem z malých rodinných vinařství a cestovala po celém světě. Receptem na její životní styl je jednoduchá mezilidská směna – barter. Kateřina žije v komunitách, které existují po celém světě, a kde si lidé pěkně postaru navzájem vyměňují práci a vypomáhají si. Určitá varianta tohotéž jsou v podstatě portály typu Hearth.net, kde si uživatelé navzájem darují to, v čem jsou dobří. “Disfrutalista nepotřebuje úplně nutně výplatní pásku, protože spoustu věcí si udělá sám, a co si sám neudělá, vyhandluje s jemu podobnejma kámošema, který zas uměj něco jinýho.”
Kateřina v knížce odkazuje na George Simmela tvrzením že „peníze jsou jen jakýmsi mostem ke konečným hodnotám a na mostě nedá se bydlet.” Ke konečným hodnotám se ale dostanete i pomocí jiných mostů.
O jídle
No dobře, tak chceme žít trochu svobodněji, být trochu míň závislý na systému a oběživech, co tedy máme dělat? Protože hlady přece umřít nemůžem, ne? Poznání, které jsem si já odnesla, je mít nějaký back-up plán pro případ, že o svůj zdroj příjmu přijdeme (vyhodí nás v práce, v podnikání se nedaří, nečekaná událost nám zásoby vybrakuje) a základní výživu mít pokrytou individuálně. Nehledě na to, že takový způsob obživy je vlastně o dost přirozenější a má mnohem menší dopad na planetu.
Takže recept je: Mít vlastní zahrádku nebo kamaráda zemědělce, se kterým můžete práci barterovat. Naučit se potraviny zpracovávat, protože “disfrutalista jednoznačně preferuje normální jídlo před industriální kosmickou stravou, takže má stále plné ruce práce se zavařováním, marmeládováním, sušením a vařením.”
O nakupování
I kdybyste byli dokonalými disfrutalisty, nakupovat stejně občas budete. I to s sebou ale nese určitou zodpovědnost.
- Nakupovat nebo barterovat lokálně, protože tím podpoříte domácí trh. Nakupovat od místních zelinářů a řezníků namísto od hypermarketů, protože tím neživíte hromadu byrokracie, ale skutečnou práci skutečných lidí. “Když se budeme pohybovat v okruhu lokální směny, zůstane lidská energie tam, kde lidi skutečně žijí.” #slowfood
- Uvědomovat si dopad svých nákupů a nezavírat před ním oči. “My Evropani jsme v podstatné většině jen vrstvou konzumentů – konzumujeme energie, potraviny, oblečení a techniku. A to všechno se produkuje někde, kam bysme určitě nechtěli jezdit na dovolenou.” Naštěstí si na tohle dneska už zvykáme alespoň s pomalou módou.
- Uvědomovat si společenský rozměr nákupů, který z moderních velkoobchodů vyprchává spolu s instalací třeba takových samoobslužných pokladen. “Technokrati vyhráli na celé čáře, lidé jsou nahrazeni automaty, sedí doma u televize a futrují se antidepresivy a občas si odskočí koupit nějaký jogurt z poslední reklamy.”
O tvoření
Od nakupování se disfrutalismus dostává přímou cestou k tomu, že velkou část věcí zkrátka nakupovat vůbec nemusíme. To, co si nevypěstujeme sami, můžeme s trochou šikovnosti zrenovovat nebo si vytvořit úplně sami. Nábytek po babičce (na který kdysi měsíce šetřila celá rodina, aby ho babička mohla dostat ke svatbě), vybavení z bazaru (které by samo mohlo vyprávět).
Ale my, namísto toho abychom oprášili ty krásný dřevěný věci s příběhem, koupíme radši levné lepenkové vybavení od nábytkářských gigantů. “Věcí a domů je zkrátka hromada, ale my jsme se nechali chytit do pasti technologického okouzlení lesklými a hladkými povrchy, asi jako kdysi mořeplavci dostávali domorodce různě po světě zrcátky a nožíky s malovanou střenkou.” Nehledě na to, jakou mají tyhle nákupy, zase, ekologický dopad. Tak taky radši upcycklujte. 🙂
O sdílení
Když se naučíme barterovat, nevyhazovat staré věci a nekupovat stále nové a nové, postupně nás to přivede k tomu, že velkou část věcí, které vlastníme, vlastně vlastnit vůbec nepotřebujeme. Část věcí potřebujete třeba jenom jednou za tejden nebo za měsíc – a proč by takovou věc měl mít každý, když ji může jednoduše sdílet s ostatními.
- Na to jsou ideální portály na sdílení věcí – Autonapůl nebo library of things
- Na sdílení domovů po celém světě – Couchsurfing
- Na sdílení práce – Wwoof nebo Workaway
