Na začátku května jsme s Honzou vyrazili na první (a možná jedinou) letošní dovču. Čeká nás totiž velké kulaté výročí a tak jsme si chtěli letos dát něco speciálního. Teď zpětně musím říct, že Giethoorn byl možná jedna z vůbec nejlepších dovolených, jaké jsem zažila.
Mise: Úplně vypnout
Už od začátku zněl úkol jasně. Jedeme na dovolenou, na které chceme relaxovat. Poslední dobou jsme toho oba měli hodně, podílelo se na tom už druhé stěhování během půl roku, velké změny v mojí pracovní dráze, připsalo se k tomu také specifické roční období, kdy se podává daňový přiznání a člověk je tak nějak nucen rekapitulovat, kam to během toho roku dotáhl po finanční stránce. Prostě a jednoduše, chtěli jsme odpočívat.
A protože ani jeden nejsme moc typ na vystavování se horkým slunečním teplotám a popíjení koktejlů u hotelového bazénu (- upřímně jsem se nad tím musela zamyslet! Jako vážně – když takhle ležíte u moře nebo u bazénu – do tý vody stejně během dne vlezete jenom párkrát, musíte se osmělovat, což není dvakrát příjemné a těšíte se na to, až se zase nahřejete na sluníčku, nicméně jakmile jste na sluníčku, je vám zase hrozný vedro. A celý den vám nezbývá nic jiného, než absolvovat tenhle proces vleže po dobu celé dovolené. Je to vlastně jako sauna – sice se na ní těšíte, ale v podstatě každá fáze saunování je ta trochu nepříjemná a absolvovat saunu během celé dovolené vlastně vůbec nemá uklidňující efekt). – vydali jsme se do Giethoornu.
Giethoorn: Místo jako z pohádky
Giethoorn. Možná někteří z vás v sobě mají nebo někdy měli touhu navštívit Benátky, protože jsou tak romantické! (A pokud jste to udělali, možné jste byli nakonec zklamaní, protože celou tuhle atmosféru může docela narušit samotný ruch toho, že je to docela velké město, vůbec nemluvě o nácvaku turistů a spousty odpadků). Možná že máte podobnou touhu navštívit novozélandský Hobitín. A teď zkuste vzít Benátky a posuňte je v čase o jedno až dvě století zpátky. Pak vemte Hobitín, udělejte z něj opravdový Hobitín (a ne jen filmové kulisy) a odeberte z něj špetku fantasy. A teď vemte tyhle dva vyvolané dojmy a smíchejte je do hromady. Výsledek je Giethoorn.
Jak jsme na to vlastně přišli?
Co je určitě potřeba zmínit je, že Giethoorn není turistické centrum. Teda, turisti sem jezdí. O víkendu tam najel autobus seniorů, vyložil seniory, senioři se přemístili na výletní loď po hlavním kanále, loď objela okolí, na cestě zpátky vyklopila seniory a nasměrovala je do hlavní restaurace. Pak zase přijel autobus a odvezl seniory. Druhý typ turistů, který si a rozdíl od toho prvního vůbec nedokážu vysvětlit, byli různé roztříštěné skupinky asijských turistů. O víkendu jich tam bylo opravdu dost. Přitom v celém regionu byla jen jedna čínská restaurace. Že by byli Asiati tak strašně propojení? Nicméně tohle všechno se dělo jen v jednom konkrétním bodu Giethoornu – kolem trasy podél nejmalebnějšího kanálu a jak jsem vypozorovala, tak jenom o víkendu. A Dwarsgrachtu, kde jsme byli my, se to vůbec nedotklo.
Takže ještě jednou. Když se nejedná o turisticky vyhledávané místo, jak jsem na něj přišla já? Náhodou. Na Airbnb si už nějakou dobu vedu Wishlisty s místy, které vypadají jako koutky konce světa. A v ideálním případě si je budu postupně vyškrtávat ze seznamu. 🙂 Nicméně o Giethoornu samotném jsem se dozvěděla před nějakou dobou v jednom článku Country Living Magazine. Pro navození představy té dokonalé atmosféry stačí první věty článku:
“There are places in this world that are so surreal and beautiful that when you first see photos of them you naturally assume they must be from a movie set. But while the tiny town of Giethoorn in northern Holland may look like it was built for a film based on a children’s fairytale, this enchanted neighborhood that’s built upon a network of narrow canals is actually completely real.”
Překlad: Na světě jsou místa, která jsou tak surrealistická a krásná, že když je poprvé vidíte na fotce, předpokládáte, že to musí být filmové kulisy. A přestože Giethoorn, malinkaté město na severu Holandska, může na první pohled vypadat, jakože bylo vytvořené k nafilmování dětské pohádky, je tohle kouzelné místo postavené na síti vodních kanálů ve skutečnosti opravdové.
Od té doby jsem ho měla na mém Wishlistu na předních příčkách. Jednak proto, že je oproti ostatním místům relativně dostupný – není potřeba se přepravovat přes oceán a je to vlastně kousek konce světa v naší Evropě 🙂 – a druhak také a především proto, že mi jednoznačně učaroval. A to už jenom na fotkách.
Giethoorn všemi smysly
Ve skutečnosti jsme nebydleli přímo v Giethoornu, ale v ještě menší vesničce 4 km od něj. A přestože byla ještě o něco málo kouzelnější, její název – Dwarsgracht – zní přece jenom o něco méně poetičtěji. Když ho navíc vyslovíte správně poholandsku, zní to asi jako kdybyste se snažili vykašlat v krku uvízlou rybí kostičku. Fonetická abeceda na to jednoduše nestačí.
Bydleli jsme v domečku u milé Heleen, přímo na křižovatce dvou kanálů. Z přízemního obýváku s francouzským oknem jsme to měli asi pět kroků na molo. A přestože jsme měli smůlu na počasí – na poflakování se na trávníku a chytání holandského sluníčka byly asi jenom dva dny – z lenošky v obýváku jsme měli perfektní výhled na proudící vodu. Ale v lenošce jsme ve skutečnosti moc času netrávili. Většinou jsme bloudili po bažinách – celý region totiž, podobně jako dříve Amsterdam, byl, alespoň jak jsem to pochopila, postaven na zaplavené oblasti a postupným vysušováním s využíváním vodních mlýnů, a odčerpávání vody do oněch kanálů vznikla tahle holandská romantika. Bažiny protkané sítí kanálů, tu a tam osídlené podle vody. Na mapě vypadá celá oblast takhle:
Celá oblast Dwarsgracht byla vlastně přírodní rezervace. Kromě koníků, poníků, oslíků, slepic, krůt, krav, bílých i černých ovcí, koz a všelikého dalšího domácího zvěřenstva jsme taky viděli několik čápů, jestřábů, divokých kachen i hus (a housátek!). Bažiny byly zkrátka plné života! A i na tak maličkatém území jsme nacházeli stále nová a nová místa. Dojímali jsme se nad až kýčovitě dokonalými sceneriemi, poslouchali to ticho rušené jen občasným zakvákáním a šplouchnutím ryby ve vodě, opájeli jsme se vůněmi tulipánů a narcisek, chodili na výlety (ty vyasfaltované, podmáčené i úplně zatopené) a ochutnávali spoustu dobrot. Všechny naše smysly zkrátka plesaly. A mozek odpočíval 🙂
Co dělá člověk týden na konci světa?
Týden nicnedělání se může zdát jako relativně dlouhá doba, ale utekl ve skutečnosti jako voda. Voda v giethoornských kanálech. Líně, pomalu, ale neúprosně. Jezdili jsme na kolech, ztráceli se v bažinách, plavali na lodičkách, (utopili telefon), předháněli se s labutěma, hodně jsme četli, spali, cpali se vynikajícími sýry, superčokoládovým kakaem a lékořicovými bonbony. Prostě to byla absolutně dokonalá proflákaná dovolená. A poslední den dovolené nám bylo sice smutno (protože opouštět tak dokonalé místo se opravdu nechtělo!), ale vůbec jsme neměli takový ten pocit “panebože-zítra-do-práce-panika-pomoc-potřebuju-ještě-dovolenou-na-zotavenou-z-toho-šoku”. Možnás e na svém podílelo to, že jsme ještě den na vyrovnání toho šoku měli 🙂 ale ve skutečnosti jsme se domů vraceli 100% dobití energií. A do práce jsme se těšili.
Super článek jedem tam v nedeli byla jsem tam se zájezdem pred deseti lety. Od té doby stále toužím se tam znova podívat. Konecne tam jedem a diky Vám jsem se utvrdila ze jsem dobře udelala díky moc Irys