“Život je 7 desetiletí kompenzace 7 hodin bolesti po 7 minutách slasti po 7 vteřinách instinktu.”

Věříte na synchronicitu? Já ano. Většina lidí tomu říká jinak. Oblíbený je třeba “zákon přitažlivosti”, “síla vesmíru” a tak. Zkrátka takový to, že k sobě poutáte události, které souvisí s nastavením vaší mysli. Poslední doobu je synchronicita velkou součástí mého života – až mě to překvapuje, protože jsem se vždycky považovala za celkem racionálního člověka.

Co chci říct je, že se mi dostala do rukou tahle knížka zrovna v době, kdy se sama potýkám s neradostí.  A díky tady Karlovi vidím, že v tom nejsem sama. A myslím to opravdově – na jednotlivých řádcích Neradosti jsem dokázala poznat pocity, které znám sama až moc dobře.

O tom, že si deprese nevybírá, bylo v souvislosti s Neradostí už napsáno spoustu řádků. Je to asi pravda. Opravdovou depresi jsem (díkybohu!) nezažila, moc dobře už ale vím, jaké to je cítit se vyhořelý z práce, ze stereotypu, i třeba z paradoxního nedostatku nedostatků. Máme všechno, to ale neznamená, že můžeme být šťastní. Mnohdy to bývá přesně naopak.

 

Máme problém soudit lidi na první pohled. Lidi jsou prostě krásní nebo nejsou. Jsou hodní nebo nejsou. A Neradost je krásná demonstrace toho, že když se něco zdá růžové na povrchu (nebo třeba i uvnitř), neznamená to, že to růžové skutečně je. Možná se to růžově jenom tváří? Možná je to maska? Co myslíte? Neradost je taková knížka poezie napsané v próze. Velmi designová. Ale uvnitř (a tím myslím skutečně uvnitř) se tomuhle pozlátku vysmívá.

Co si z knížky odnesete? Smíření. Život prostě není “always rainbow and butterflies”. Neradost vás ubezpečí, že to nejste jenom vy, kdo bere s rezervou všechny ty sebekoučingovými plky o tom, že si můžete až do konce života prostě jen lítat v obláčcích. Nemůžete. A lidi, kteří říkaj, že můžou, nemaj dlouhodobou perspektivu.

“Štěstí. Po cukru asi největší droga civilizace.”

Život je těžkej a opravdový štěstí spočívá v tom, že se naučíme přijímat od něj to dobrý i to špatný. Žít v rovnováze. Nenechme se ale zmýlit, neznamená to rezignovat. Rezignovat s mířit se se liší v na první pohled drobné, ale významné nuanci. A to možná poznáte po přečtení Neradosti.

“20 let jsem svoje sebehodnocení nechal za sebe tvořit druhé. To je závod, který měl vždycky stejného vítěze. A já to nebyl. Je to zase ten strach? Nevím. Tak moc jsem se snažil všemu a všem vyhovět, až jsem se zhroutil. Teprve deprese mě položila zpátky na zem. Zpět z mých supermanovských výletů. Na poslední chvíli, zdá se. Požírán vlastní touhou po smyslu jsem padl na kolena před sebou samým. A neprosil o nic. Ani o život.”

Jakmile se smíříte s tím, že pro vás ve společnosti existuje místo i když nežijete podle pravidel diktovaných současnými trendy – nemusíte být úžasně společenští, nemusíte se na svět pořád jenom usmívat, nemusíte dávat na odiv, jak skvělý máte život. Málokdo má tohle všechno… a pokud máte pocit, že lidi kolem vás tohle mají, vzpomeňte si. Je to jen růžový přebal docela nerůžové knížky. Neradost.

“Žijeme životy druhých. Díváme se na ně v kině. Nosíme, co oni. Jíme jako oni. A co hůř – myslíme jako oni. Jen se chlubte, jakou máte funkci v cizí firmě, naparujte se tím, koho znáte v politice, jakým firemním autem jezdíte a s kým jste chodili na školu. Je to vaše cesta.”

Tohle je jedna z častých velkých myšlenek, na které jsem v Neradosti narazila. Žijeme životy druhých. Hodnotíme se cizími měřítky! Každý z nás je jinej, pro každého znamená radost a štěstí něco jiného. Zní to tak banálně a tak samozřejmě… ale stejně stále pořád dokola žijeme životy druhých. A asi se mě zrovna tohle dotýká ze všeho nejvíc…

Pár dalších ukázek, které ve mně osobně hluboce rezonovaly:

 

Život je závod:

 

“Je to jako když utíkáte z prudkého kopce. Nohy mi kmitají, tělo přepadává dopředu. Dozadu. Ale hlavně – nejde to zastavit. Ta sžíravá představa, že když přestanu kmitat, upadnu a vlastně se asi zabiju. Je to závod o život, jenže závod bez cíle. Bez pravidel. A bez diváků. Koneckonců diváků je všude dost, ale zdá se, že ti mě vidí postávat nebo jen tak chodit kolem. Jak to, že já přitom běžím o život? Jak to, že oni o život neběží? Že by taky běželi a já to jen nevidím?”

O tvorbě

“Psát (a vlastně tvořit obecně) je pro mě jako zvracet. Podstatné je začít. Přesvědčit se k tomu. Pak už to jde samo. Někdy příjemně. Jindy ne. Ale jde. Vždycky. Můžu to jen popostrčit. Ale co ze mě vyleze, je vždycky překvapení.”

Život není černobílý

“Neexistuje dobro a zlo. Jakkoli nás odmala tak intenzivně učí opak, jakoby celý svět měl být jedna velká dichotomická proměnná.”

Život po životě

“Co když je život za odměnu? Civilizace je fascinovaná posmrtným životem. Křesťané. Filmy s duchy. Odchod do nebe. Či do pekla. Co když jsou miliony duší, které čekají na život? A jen vyvoleným je dovoleno narodit se do těla. Ti ostatní čekají. Někteří věčně. Za trest.”

Láska

“Ale ona se nemohla zvednout a jít dál. Bylo to její místo. Co má dělat? Až jednoho dne se jim to povedlo. Trhavinou ji roztrhali. Rozletěla se do všech stran. Bylo jí smutno. Bude se mi po vás stýskat, vy mí nejmilejší zbabělci.”