On byl velkej, silnej, láskyplnej dobrák.

Ona byla temperamentní, divoká uličnice.

On byl Medvěd, vládl v lesní radě a ostatní zvířátka ho chovala ve velké úctě.

Ona byla Liška, v lese tak trochu cizinka, kterou si ale ostatní pro její veselou povahu velmi rychle oblíbili.

A v den, kdy se potkali, lítaly blesky. A možná za to mohla ta bouřka. Pojďme to svízt na ni, to bude nejjednodušší. Každopádně od té doby, co se setkali, na sebe neustále naráželi.

Ona se na něj vyptávala, kudy chodila. “Je to starej dobrák od kosti,” slýchávala. “Každýmu pomáhá. Brání náš les, když se blíží nebezpečí. A většinou se s cizáckýma šelmama nějak domluví.”

On se na ní nevyptával. Ale pořád na ni myslel. A nemohl ji dostat z hlavy.

A jak se tak potkávali, začali se sbližovat. Z nepochopitelných důvodů si Medvěd Lišku oblíbil. Lehal si před ní na hřbet, nohu přes nohu a vyprávěl jí. Občas dost peprný historky z lesa, až se Liška uculovala pod vousky. Občas až překvapivě otevřený příběhy z Medvědova života. Tahle velká šelma se vůbec nestyděla odhalit břicho a ukázat maličký šelmičce svoje nejcitlivější místa.

A Liška se postupně naučila k Medvědovi přibližovat. Hrála s ním hru na kočku a na myš. Na Lišku a na Medvěda. Přibližovala se k němu a zase utíkala zpátky. Pomrkávala na něj zpod dlouhých řas a vyplazovala na něj jazyk, když jeho pohled zachytila.

A pak jednou přišla další bouřka. A s ní pořádná paseka. Vyvrácený stromy, polámaný větve, listí rozehnaný kam až oko dohlédlo.

Když se ráno po bouřce Medvěd s Liškou probudili, věděli, že se stal průšvih. Ale krásnej průšvih.

A pak už to nikdy nebylo stejný. Pořád si hráli na kočku a na myš, ale teď už se Liška nechávala chytat ráda a Medvěd ji bral do své náruče a vozil na svém hřbetě. Liška ho zas dráždila ocáskem na bradě a vouskama šimrala pod nosem. Medvěd se zamiloval do Lišky a Liška se zamilovala do Medvěda.

Tvořili ten nejbizarnější pár v celým lese. Svalnatý Medvěd, kterýho každý znal jako starého bručouna, se nosil po lese a zvesela si broukal. A Liška zářila jako sluníčko. Její měděný hřeb začal na světle házet ty nejzářivější odlesky. Skákala Medvědovi po hrbu a nosila se na jeho ramenech. Medvěd Lišku zas občas vytáhnul za ocásek a ze samý lásky si s ní pohazoval ve vzduchu. Zlobili se, ale, světě div se, milovali se. Byli spolu šťastní.

Jenomže tohle není pohádka, ale balada. Asi tak jako život. Oba dva, Liška i Medvěd, si museli růžový sklíčka tohohle štěstí občas sundávat, a nebylo to zřídka. Medvěd měl koneckonců svoje medvíďata, dva rošťáky, kteří ho zlobili, ale kteří mu dělali ohromnou radost. Tu největší na světě. Medvíďata, za kterýma se každý večer vracel do svého brlohu.

A pak tu byla ostatní zvířátka z lesa. Nemohla si téhle zvláštní dvojice nevšimnout. A neviděla to ráda. Připadalo jim to divné. Liška a Medvěd? Vždyť se k sobě vůbec nehodili. Medvěd si má najít medvědici a Liška lišáka. A basta. Tahle mezidruhová spojení nemůžou věstit nic dobrého.

“Pojď se mnou, Méďo. Utečem. Najdeme si vlastní les,” reagovala na lesní pomluvy Liška. “Postavíme si svůj život, kde na nás ostatní nebudou zamračeně koukat.”

“To nejde, Lištičko. Mám tady svoje medvíďata. Nemůžu je opustit.”

A tak zůstali. Dál se spolu radovali, dál občas tropili paseky, až lesem lítaly třísky. Liška občas proklouzla Medvědovi do brlohu a medvěd zas tu a tam strkal čenich do Liščiny nory. Někde v hloubi duše ale věděli, že tenhle rozhovor jednou budou muset zopakovat. Ale prozatím ho nechali zastrčenej, hodně hodně hluboko. Užívali si. 

Ale každý večer Liška smutnila. Nejradši by Medvěda měla u sebe pořád. A vždycky když se dívala, jak se ta jeho mohutná postava vzdaluje od jejich paloučku lásky, stýskala si.

Ta jejich euforická radost postupně začala dostávat první stíny. Na Lišku padal velký smutek, protože si uvědomovala, že Medvěda nikdy nemůže mít úplně. Pro něj budou vždycky nejdůležitější jeho medvíďata. A Liška začínala cítit, že by svoje mláďata už taky chtěla. Ale kdo to kdy slyšel, že by se někdy v lese narodilo medvědolišcí mládě? To přeci nejde. To nebylo možné. A Liška začínala tušit, že to jednou přijde. Dříve nebo později. Že přijde doba, kdy bude muset nechat Medvěda jít, aby mohla mít svoje vlastní, malý zlatavý liščátka. Prozatím se tím ale nechtěla trápit. Byla ostatně zamilovaná. A všichni víme, že lišky jsou chytré, ani tahle nebyla výjimkou. Věděla, že tahle bláznivá láska brzy pomine. A nechtěla si ji kazit zbytečnými, předčasnými starostmi.

Jenomže ony přišly mnohem dřív, než oba dva předpokládali. Medvěd se musel starat o medvíďata, býval dlouho pryč a často zmizel na několik dní. Měl spoustu starostí. Ani zvířátek se koneckonců občas nevyhnou záležitosti obyčejného života. Starost o rodinu, mláďata, bezpečí brlohu… A všichni to známe, když se začne kazit jedna věc, další se na to nabalí, a tak dále, a tak dále. Nebudu vás zatěžovat podrobnostmi Medvědova života. Bylo jich zkrátka najednou hodně i na velkýho, silnýho Medvěda. A i když to vždycky myslel dobře, byl to taky jenom člověk zvířátko, který dělá tu a tam chyby. A Liška ostatně taky. 

Postupně se stalo, že Medvěd za Liškou přestal chodit. Liška na to zprvu reagovala jako každá ženská. Smutnila, vztekala se, nadávala a zase smutnila. Les to byl ale hluboký a nic z toho se k Medvědovi nedoneslo. A tak se Liška vydala za Medvědem. A když ho hledala po celém lese a nenašla, vyla na měsíc a štěkala do každé díry v zemi a ve skále a  nedovolala se, vrátila se se staženým ocasem zpátky. 

A jak tak čekala na svou lásku, o které věřila, že se vrátí, ten červíček pochybností, kterýho uložila hluboko hluboko do své hlavy, začal vylézat na povrch. Nejdřív jen velmi nenápadně, ale čím větší její stesk po Medvědovi byl, tím větší byla i její zlost a ta otevírala červíčkovi pochybností vrata do jejích myšlenek.

Když se pak Medvěd jednoho dne zase objevil a tvářil se přitom, jako by se vůbec nic nestalo, věděla už, co musí dělat. Odejít z Medvědova revíru, protože čím déle v něm bude setrvávat, tím více se bude vzdalovat od svých vlastních přání a snů. 

Medvěd to nechtěl poslouchat. Byla to mela, co vám budu povídat. Celej les si o tom ještě několik týdnů šuškal. Medvěd zuřil. Lámal větve, vytrhával keře, celou svou vahou se opíral o stromy a vyvracel je z kořenů. Běsnil, jak to dokážou jenom velké šelmy. 

Pasekou to začalo a pasekou to taky skončilo.

Ale i velkým šelmám jednou dojdou síly. Medvědovi taky došly. Když bylo po bouři, medvěd se vyčerpaně krčil, schoulenej u tý paseky, co jeho zloba nadělala. 

Liška, která se utekla schovat do své nory, opatrně vystrčila nos.

Medvěd pozvedl hlavu. Zadíval se na Lišku. Vyměnili si pohled, který trval snad deset let, nebo deset tisíc let, ale možná to bylo jen 10 dlouhých vteřin. Na konci toho pohledu se Medvěd sotva znatelně pousmál.

“Běž, Lištičko moje. Buď šťastná,” sotva slyšitelně zabručel pod vousy.

A Liška zmizela. Medvěd se ještě dlouho díval směrem, kde naposled zahlédl její ocásek. Pak se postavil na všechny čtyři, otřásl a vyrazil směrem ke svému brlohu. Už bylo taky na čase, musel cestou ještě někde splašit med pro ty svoje medvědí rošťáky.
*

Všechny postavy a události v tomto příběhu jsou skutečné. Jakákoli podobnost s reálnými osobami je záměrně nenáhodná. A koho to štve, ať si trhne vocasem.