Poloniny – poslední středoevropská divočina

Pamatujete, můj poslední příspěvek byl na téma mé nadcházející cesty do Anglie. Nuže, nestalo se tak. Jako správní indíci jsme měli cestu naplánovanou v kombinaci spolujízda + autostop (namísto obvyklých jízdenek, letenek). Jistý pán z jízdomatu, který nás měl pátečního večera vyzvedávat, byl však toho času v cele předběžného zadržení, jak jsme později zjistili. A tak jsme zhodnotili své možnosti, zvážili míru naší odvahy, potenciálního rizika, odhodlání a talentu v oblasti bojových sportů a rozhodli se pro jinou metodu transportu. Bohužel už však všechny studenťácké jízdenky byly vyprodané. A tak jsme opět otevřeli mou krabici s místy, která chci navštívit, a vytáhli Poloniny (… a stále se nemohu zbavit dojmu, že Honza byl za tuhle náhlou změnu střelky na našem kompasu rád).

A tak začíná naše cesta…

Nejprve trochu obecných informací. Poloniny jsou slovenským národním parkem na východě země, který vlastně částečně kopíruje střet hranic Slovenska, Ukrajiny a Polska. Název Poloniny je odvozen od tohotéž výrazu, který označuje horské louky nad hranicí lesa. V Poloninách však uvidíte nejen poloniny, celý park je jeden velký prales, místy přerušený horskými vesničkami, ve kterých se zastavil čas. Máte zde také velkou naději/riziko, že se setkáte se zvěří, kterou my, městské děti, známe jen ze zoo. Poloniny jsou totiž domovem zubrů, vlků, divokých koček a medvědů.

Naše cesta začala v Košicích, kam jsme se z Prahy přepravili nočním vlakem. Za městem jsme jsme chytili stopa a za krátkou dobu jsme byli u Zemplínské nádrže, kde naše putování začínalo. Pro nadšence: stopování v této oblasti je jedna báseň. Pro mojí maminku: východňáci jsou strašně hodní a slovy jednoho lesníka, který nás na konci cesty vezl ke kempu, mají nás, Čechy, rádi.

U nádrže jsme si na povzbuzení morálky dali naše první (a vlastně jediný) halušky a senzační fazolovou zelňačku. Co ale selhalo, byla naše představa se před výstupem okoupat. Šírava byla skutečně širá, kromě toho ale také blátivá a zelená… no na koupání to rozhodně nebylo.

A tak jsme se místo koupání vydali na cestu. Podle mapy jsme měli přejít jeden masiv a pak už se před námi rozprostírali Poloniny. No, nebylo to tak jednoduché. Velká část kopce byla totiž součástí vojenského území, na kterém bylo turistům doporučováno nezdržovat se déle než 24 hodin. Cesty byly neznačené a v průběhu dne jsme postupně zjišťovali, že nemáme absolutně tušení, kam jít. Světové strany jsme odhadovali podle slunce, ale zdálo se, že náš odhad se vůbec neslučuje s mapou. Vážně jsem uvažovala, jestli v těchto končinách Slunce nevychází na jiných stranách..

No, naštěstí se před námi večer objevilo lesnické auto. Jeho řidič nám ukázal naši polohu na mapě a my se museli smát, jak jsme mohli takhle hodně zabloudit. Naštěstí nás pak řidič ještě vzal kus s sebou a výrazně nás nablížil k místu, kam jsme původně měli dojít. Takže když padla tma, už jsme upíjeli pivo v dědině, kam jsme se původně podstatně dříve měli dostat.

No a tehdy to začíná být divočejší. Přesunuli jsme se do malého městečka, odkud jsme se rozhodli autobusem přemístit do vesnice Nová Sedlice,odkud vychází červená pohraniční cesta Poloninami.

Nejdivočejší to bylo hned na začátku. Z Nové Sedlice směrem na Křemenec (místo, kde se stýkají hranice Slovenska, Polska a Ukrajiny) se jde do VELMI prudkého kopce a cedule s odhadovaným časem cesty téměř zásadně neodpovídají skutečnosti. Sotva se na kopec vystoupá, je zapotřebí seběhnout znovu do údolí a vysápat se na jeho ještě vyššího bratříčka na druhé straně údolí. Všude kolem jsou značky s obrázkem medvěda a prales kolem vás je tak hustý, že skutečně nevíte, za kterým popadaným stromem se brumla může schovávat. A cesta je velmi stojná a nekončí. Naštěstí, sotva začala padat tma, jsme na kopec vylezli. A na této hranici také přečkali do rána.

Ráno začínala naše cesta po hřebenovce. Ze začátku jsme měli trošku problémy s vodou, jelikož ačkoli to v údolí nevypadalo, několikatýdenní sucho v této oblasti se podepsalo na stavu pramenů vody a část z nich byla vyschlá. Brouček dokonce hrdinně sebehnul část velkého kopce dolů, aby se poohlédl po řece, která mělo v těch místech téct, aby se vrátil se dvěma lahvemi vody, které někde po cestě nalezl. Voda nevypadala příliš lákavě, ale byla to voda. A naštěstí pro mě (naneštěstí trochu pro Honzu, jelikož jeho hrdinné nasazení tak přišlo částečně vniveč) jsme za další hodinu cesty vodu konečně našli. Po cestě nás procházející baťůžkář varoval, že v této části hřebenovky je voda ještě dobrá, ale za Ruským sedlem už jsou vzdálenosti mezi jednotlivými zdroji vody výrazně větší. Zkušeně jsme pokyvovali hlavou, přestože nám bylo jasné, že dál než k Ruskému sedlu určitě nedojdeme.

Vlastně jsme naší cestu po hřebenovce šli jenom dva dny, sešli jsme z ní nad vesnicí Runina, jelikož jsme další část výpravy chtěli procházet údolím. Sestup k Runině byl neuvěřitelný. Jako by se cesta snažila ozkoušet, koho váha jeho bagáže gravitační silou shodí dolu. Pokud by totiž byla jen o kousek prudší, už by se musela seskakovat, spadávat nebo slítávat. Pokud tedy nemá člověk na botách nějakou super novou technologii, která napodobuje přilnání ťapinek pavouků a mravenců k vertikálním objektům.

Runina je příkladem té vesnice uvězněné v nějaké časové bublině, o které jsem již mluvila. Vyzařuje z ní poklid, ale také takové všeobecné ustrnulo. Převážná většina obyvatel jsou už stárnoucí lidé, a přestože zahrady ve vesnici jsou všechny pečlivě obhospodařované, domky chátrají. Jako kdyby se neslyšně čekalo, až vesnička postupně zanikne.

Nicméně lidé tu byli moc milí. Jednak nám místní hostinský poté, co večer začalo pršet, nabídl, abychom přenocovali v zastřešené verandičce před jeho chatkou. Také se to projevilo na stavu místního tábořiště. netroufám si odhadovat, kolik lidí jej může využívat, ale davy to určitě nebudou a vesnice sama nijak příliš z cestovního ruchu těžit nemůže. Tábořiště je přesto v nádherném stavu, je v něm vybudovaný přístřešek z masivního dřeva, kadibudka, část trávníku je umě vyrovnaná tak, aby se na něm dali pohodlně stavět stany. A všechno to lemuje krásně opečovávaná skalka.

Druhý den jsme se vydali po cestě údolím. V této části už nás tolik neohrožovali medvědi, jako spíš jsme se těšili, že uvidíme zubry, kteří jsou podle cedulí “méně plaší, než býci” a v období páření, tedy srpna-září mohou být vůči ldiem agresivní. Dobrodružství zkrátka nekončí. Nic jsme však neviděli. Nejblíž ke zvěři jsme měli předposlední večer, kdy jsme nocovali nedaleko Starinské nádrže, a kde nás uprostřed noci probudilo kvičení stádka lesních prasátek (musím říci, že jsem měla pořádnej strach!), které asi padesát metrů od nás hodovalo na lesníky nastražených bramborách.

Cestou jsme míjeli několik zaniklých vesnic z období 1. světové války, ze kterých na památku zůstaly po cestě křížky či vojenské cintoríny.

Narazili jsme také na úžasné odpočívadlo, ve kterém jsem si chvíli připadala jako Wiedzmin někde v okolí Wizimy.

Starinská nádrž, na kterou jsem se těšila, byla trošku zklamání. Samozřejmě jsme věděli, že je nekoupatelná, jelikož slouží jako nádrž pitné vody, ale co jsme nevěděli, že naprostou většinu času bude zakrytá lesem, do kterého je zakázaný vstup. Šli jsme tedy po cestě kopírující břeh nádrže, ale na vodu jsme vůbec neviděli (kromě jednoho malého úseku na začátku).

Na konci jsme si tedy prohlédli dřevěný kostelík v Jalové a na asfaltce zkusili znovu stop. Zastavilo nám hned první auto, a byl to ten lesník, který má rád Čechy, o němž jsem mluvila na začátku. Pevezl nás mnohem dál než měl původně sám v plánu a vyklopil nás přímo před kempem, do něhož jsme měli namířeno. Kemp, splachovací záchod, sprcha… taková malá rajská hudba. Jelikož jsme od Stariny vyráželi brzo ráno a cesta nám netrvala dlouho, v kempu jsme byli již v poledne a zbytek dne jsme se rozhodli strávit opravdovým relaxem v místním biokúpalisku (kvůli němuž jsem si musela dojít koupit plavky, jelikož jsem je samozřejmě neměla sbalené).

A tím naše putování vlastně skončilo. Druhý den dopoledne jsme vyrazili vlakem do Košic (studenti mají po celém území Slovenska cestování vlakem zdarma), prohlédli si město a večer se nalodili znovu na Regiojet a vydali se do naší matičky měst.

A co bych Vám ještě ukázala?

Ostružiny

Míříte-li také do těchto končin, připravte se na to, že si takřka znelíbíte ostružiny, jinak moje oblíbené ovoce. Je jich všude tolik! V okolí Vihorlatu se takřka nemůžete dát do pohybu, protože vás obklopují keře větší, než jste vy. Možná proto jsme tam také tolik bloudili 🙂

V horách jsou ostružiny už jen nízké, ale zato plodné jako blázen. Ostružiny k snídani, ostružiny k svačine, ostružiny k obědu… Proto jsme se také vrátili s takřka plným stavem sušených těstovin v báglu. Ehm, kvůli ostružinám, a také kvůli všem těm haluškám, pirohům a dalším ňámkám, na kterých jsme si příležitostně pochutnávali.

Cesty

Občas prostě zapochybujete, jestli si z Vás ty značky nedělají legraci. Ono prodírat se ostružiním a kapradinami je místy docela veselé 🙂

Bestiář

aneb O zvěři, kterou jsme cestou potkali.

 

Enti. Jako vážně. Poloniny jsou plné roztodivných stromů, u kterých byste se skutečně málo divili, kdyby se začali pohybovat.

Nádherní hmyzáci

Roztodivné ptactvo. Kromě davových vlašťovek a čápa jsme se setkali také s kdákavými krkavci. Slyšet tyhle ptáky nad ránem jak Vám létají nad plachtou je skutečně zvláštní pocit…

Byl to trochu dlouhý příspěvek, že? Ale buďte rádi, že jsem nepsala o všech detailech, které najdete jedině v papírové podobě u mě ve stole 🙂