Letos v létě všichni čekali, až se ta velká novina vynese ven oficiálně. Zásnubní hostina, seznamování rodičů, fotoshooting s prstýnkem. Nestalo se tak.
Už měsíc po našich romantických zásnubách totiž bylo všechno jinak. A tak místo svatebního oznámení teď naši blízcí nervózně očekávají vysvětlení.
Co se tedy vlastně stalo?
Tenhle článek jsem psala na etapy hodně dlouho. A často, když jsem se do něj ponořila, zaznívala mi v hlavě slova písničky ”Vzpomínat i zapomínat a oči přitom zavírat. Není to láska, není to zlo. Jenom se nám to nepovedlo.”
On ten Kodym asi tohle moc dobře znal.
Nestalo se totiž nic hrozného.
Nikdo nikoho nepodvedl.
Nikdo nikoho nebil.
Dokonce i v těch nejdramatičtějších hádkách jsme se jeden k druhému chovali s úctou.
Jenom se nám to prostě nepovedlo. A uvědomili jsme si v to v té naši předsvatební cílové rovince.
Pavel to bere pozitivně: Od toho tu přece zásnuby jsou. Aby si lidi uvědomili, že teď už je to vážný.
Vzpomínat i zapomínat
Na tantra výcviku při jednom povídání Denisa řekla něco, co mě zasáhlo hodně hluboko: “Spousta párů spolu zůstává jen z jedné vzpomínky na to, jak to jednou v jejich životě bylo krásný.”
Tím rozhodně nechci říct, že by v našem vztahu byla taková vzpomínka jenom jedna. Ale jedna je dominantní. Pro mě to bylo naše první rande. Rande, které trvalo tři dny, kdy mi připadalo, že jsem se propadla do pohádky a vesmír mi skrze sérii nádherných synchronicit ukazuje, že tohle je ono. K tomuhle pocitu jsem se vracela pokaždé, když se nad naším vztahem zatáhly mraky.
O to větší reality check pro mě pak bylo zjištění, že Pavel naše první setkání prožíval vlastně přesně obráceně.
Najednou jsem měla pocit nejenom že žiju z minulosti, ale ještě navíc, že vedle sebe žijeme ve vlastních paralelních verzích našeho vztahu. Že jsme zkrátka spoustu věci prožívali jinak. A na spoustu věcí jsme zapomněli. A to včetně tak trochu sebe sama.
A oči přitom zavírat
Ačkoli to tak většina lidí neviděla, základní kameny našeho vztahu měly mnoho puklin. Věděli jsme o nich od samých začátků, ale jak ten vztah rostl, věnovali jsme jim míň a míň pozornosti.
“To se časem poddá.”
“Vždyť to takhle stačí.”
Něco nás totiž celou dobu moc spojovalo. Něco, co jsme si dokázali dát a navzájem si to v tom druhém zrcadlili. Veliká touha po rodině a klidném a šťastném partnerství. A protože jsme tuhle touhu shodně sdíleli, oba jsme se k ní napevno přimkli a držela nás pohromadě i navzdory okolnostem, které by jinak takový vztah už dávno položily. I navzdory tomu, že naše partnerství nakonec až tak klidné nebylo a rodina nepřicházela.
Oba dva jsme tak moc chtěli, aby to vyšlo, že jsme si vytvořili svoje vlastní párová alter ega, která mezi sebou hezky fungovala. Do té doby, než přes tu masku prokoukla nějaká z našich skutečných tváří, která taky chtěla dostat prostor. A pak většinou přišly bouře.
Zavírali jsme oči před tím, kým jsme skutečně byli – sami před sebou i tím druhým. A jakkoli to bolí, jsem vděčná životu, existenci a vesmíru za to, že nám to ukázal teď. A ne třeba za rok, za dva, kdy bychom kromě vlastních pocuchaných emocí museli řešit ještě rozvodové papíry nebo střídavou péči.
Není to láska, není to zlo
Když dojde na rozpad vztahu, zejména takového, který měl už před svatbou, lidi se ptají, kdo s tím přišel. Čí je to chyba. Kdo je ten viník, na kterého si můžeme ukázat.
Jsem si vědomá toho, že pro mnoho lidí jsem oním viníkem já. To já jsem PŘÍLIŠ (divoká, neorganizovaná, ulítlá, lehkomyslná, dokonce i “do větru”), to já jsem odjela na ten “pochybný” výcvik a náš vztah zničila. To já se neumím zklidnit a usadit.
Lidé, kterým jsem do jádra našich problémů dala nahlédnout já, zase viděli problémy na Pavlově straně.
A tak je to přirozené. Jedna věc je to, co se v lidech skutečně děje. Druhá věc je to, jak to dokážeme sami vnímat. Třetí jak tomu rozumět. A čtvrtá jak o tom mluvit s ostatními. A někde po cestě téhle tiché pošty se spoustu kontextů vytrácí a my následujeme ten nejjednodušší narativ.
Tomu, co je tam doopravdy, ale asi rozumíme jenom my s Pavlem. Od samého začátku bylo mezi námi něco, co mi Pavel přes veškerou snahu nedokázal dát. A něco jiného, co jsem nedokázala naplnit já pro něj, jakkoli jsem se snažila.
V našem příběhu nejsou viníci. Zůstalo v něm spoustu lásky, která nám pomáhá tohle náročné odobí láskyplně překlenout a pokračovat dál. Jen už každý sám.
Jenom se nám to nepovedlo
Navzdory tomu, jak to dopadlo, víme, proč kdo z nás udělal to, co udělal. Známe svoje bolesti. Známe svoje touhy a přání. A jeden o druhém víme, že to jediné, o co se snažíme, je být šťastný. Velkou část našich snů jsme nalezli v tom druhém. Ale znamenalo to taky to, že jsme oba jinou část svých tužeb odsunuli na druhou kolej. Ale ten vlak po ní nikdy jet nepřestal. A tak nás krátce po zásnubách dostihl.
Po celou dobu našeho vztahu jsme jeden druhého opečovávali, snažili se, aby mu bylo dobře, aby byl šťastný. Často i proti svým vlastním přáním. A to byla veliká chyba. Protože každým takovým ústupkem jsme ztráceli sami sebe – pro sebe i pro toho druhého. V touze po našem společném příběhu jsme se nevěnovali našim vlastním touhám. A přijde mi až magické, jak se poté, co to mezi námi prasklo, zároveň každému z nás otevřely nové cesty, jak ty svoje potlačené touhy naplňovat.
Léto jsme strávili v čirém zoufalství z toho, že se rozejdeme – ne snad proto, že nás to bude bolet (což dokážeme každý po svém snést), ale nesnesli jsme představu, že to bude bolet toho druhého. Stále slzím, když o tom píšu. Slzela jsem i na naší poslední párové terapii. Slzel i Pavel. A slzela i terapeutka (“tohle se mi stává tak jednou za 20 let”).
Jsem na nás pyšná, s jakou láskou jsme to zvládli.
Být šťastný
Během toho společného času, který jsme spolu stávili, jsme oba vyrostli. Osobnostně i vztahově. Dotkli jsme se mnoha bolestí, mnoha hodně hluboko uložených příběhů. A dobrali jsme se fáze, kdy být šťastný zkrátka znamená nebýt spolu jako pár. Děkuju Elišce Remešový, která nás tímhle procesem krásně doprovodila.
Občas to nejlepší, co můžeme pro lásku udělat, je zkrátka nechat ji jít. A moc si přeju, aby tenhle laskavý rozchod vnímali stejně i všichni kolem nás.
1 komentář
Pøidat komentáø
Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..
Marti, když to čtu mrzí mě to za vás oba, přestože znám jen tebe a tudíž nejsem správný “soudce”. Klobouk dolů, jak jste to zvládli a Ať se vám oběma na další cestě životem daří.. Krásné podzimní dny nejen na komunitní zahrádce.. S láskou Pavlína M.