Svým posledním článkem jsem zase jednou trochu rozvířila rybníček. Zvedly se dvě vlny reakcí. Jedni, kteří mě za moje slova chválili a děkovali mi. Jiní, kteří bezprostředně směrem ke mně nereagovali, ale o jejich postojích jsem se dozvídala z druhé ruky.

 

Myslím, že ten článek splnil svůj účel. Pro mě. Pro vás.
Vyvolal emoce. Emoce jsou signál. To, co cítíme, nám ukazuje něco o nás. Možná něco, co se bojíme pojmenovat. Možná něco, z čeho máme strach. Možná něco, co nám samotným v životě tak moc chybí. Možná něco, co v hloubi duše sami víme, ale nejsme připraveni o tom mluvit.

Udělám malou astrologickou odbočku

Jsem štírka. Nejenom znamením. V okamžik mého narození se v mém štíru shromáždli vedle Slunce také Venuše (planeta lásky), Merkur (planeta poznávání) i samotné Pluto, štírská planeta transformace. Černou Lunu, oblast svých stínů, mám navíc ve 12. domě – v domě podvědomí, duchnovna a transcendence. Téhle konstelaci zkrátka vládne sex, mystika a temnota, můj svět se skládá z dualit, rozporů a překračování hranic.

Co tím chci říct, že jsem člověk, kterej se neumí otvírat. Je to mé celoživotní téma. Když poznám zradu, cítím ji dlouho. Málokdo pronikne pod mou vnější krustu. Aby se tak stalo, musím opravdu hodně dokořán otevřít své srdce. A to když se stane, pak je to opravdu jízda, intenzivní tobogán emocí.
A to se zkrátka jen tak někomu nepodaří. Necelý rok jsem chodila na psychoterapii – klouzaly jsme po povrchu a do jádra mé bolesti jsme se nikdy úplně nedostaly. Zkoušela jsem i “drsnější” metody – ego mě nikdy nepustilo do regrese, můj vnitřní kontrolor kočíroval i veškeré experimenty se stavy rozšířeného vědomí. Ano, všechno mi něco dalo. Ale nikdy jsem nepronikla dovnitř.

Až jsem si uvědomovala, že to je zkrátka fakt.

Že se nemám snažit dovniř “pronikat”. Nechci penetrovat svojí duši. Jediná cesta dovnitř je skrze láskyplné otevření. A k tomu musí moje vlastní tělo dát svolení. Tohle prozření ke mně přišlo na jednom velice nevinném “léčení”. Léčení srdce. Dvě hodinky, kdy jsem se nechávala opečovávat hlazením, jemnými dotyky, vesměs většinou jen v aurickém poli a cinkáním něžných hudebních nástrojů. Po téhle terapii jsem sama cítila, jak rozkvétám. Jak se otevírám. Jak vystupuji ze svojí krusty. Uvědomila jsem si, že klíčem proti tvrdosti je něha. Tu tvrdou krustu stačilo vyhladit (až do úplného vyhlazení :)). A možná to byl právě teto zážitek, který mě přivedl na mojí další cestu.
Třeba chci umět tohle sama ženám dávat.
Třeba to chci umět dávat svýmu partnerovi.
A třeba ze všeho nejvíc to potřebuju dávat sama sobě.

Uvědmila jsem si, že cesta dovnitř duše možná vede právě přes tělo.

Potože na naše těla tak strašně zapomínáme! Uvrhli jsme vlastní tělesnost do sféry povrchnosti, zbytečnosi, malichernosti. Celé dny trávíme v mysli, před počítači, ve snaze držet v rukou otěže celého (nebo alespoň toho našeho) světa. Mysl stavíme na piedestal, ale o svých tělech uvažujeme s despektem. Není divu, že nám to ta těla vrací?
 
Cesta zpět do těla vede přes odevzdání. Puštění kontroly. A přijetí toho, že každý z nás je smyslová a smyslná bytost. Když si tohle dovolíme, nemůžeme být nešťastní. Aktivujeme v sobě eenrgii, kterou naše civilizace paralyzovala. Tahle energie je naše životní síla.

Takže ano. Tohle prozření, hlas mého podvědomí a značná část mých úspor mě přivedly na výcvik tantrické masáže. Považuju to za jedno z nejlepších rozhodnutí v mém životě.

Jakkoli kontroverzní se to většině lidí může zdát, byla jsem svědkem obrovských léčivých procesů. U lidí kolem mě. U sebe. Viděla jsem, jak se lidem při vaginálním i análním mapování vyplavují desítky let staré vzpomínky, jak si i jen velmi jemným dotykem zvědomujeme a léčíme bolest, kterou naše tělo do této oblasti uložilo.

Přišel čas…

… abychom šesťáky na sexuální výchově učili něco víc než že holky menstruujou. Abychom deváťákům předali něco důležitějšího než schopnost navlíknout prezervativ na nohu od židle. Naše civilizace potřebuje porozumět svým tělům, své sexualitě i jejím léčivým potenciálům. Když přijmeme svou sexualitu jako něco přirozeného, o čem se můžeme (a máme učit!) bavit, bude v světě míň sexuálních traumat. Když se ze sexu (toho přirozeného, autentického, nikoli pornografického) stane věc, která nemusí být skrytá a tajená, bude na světě míň sexuálního násilí. Když vytáhneme oblast prozkoumávání vlastního těla ze sféry studu, budeme mít všichni v životě víc potěšení a míň frustrací, bolestí a úzkostí.

Proč to dělá?

Protože nás chrání.
Naše tělo nás chce bolesti co nejdříve zbavit. A tak ji ukládá do “hlubin”. Ta bolest tam ale zůstává celé roky i desetiletí.
Ne nadarmo se říká, že se vám strachy sevře zadek. Všechny svoje existenční strachy si ukládáme právě do této oblasti.
A všechna svá vztahová i sexuální zranění si my ženy ukládáme do svých pohlavních orgánů, kde se pak projevují srůsty, cystami a endometriózou (ano, všechno to znám).
Jsem vděčná za to, že jsem zjistila, jak obrovský léčivý potenciál tahle hloubková intimní práce s tělem má.
Jak nás dokáže zbavit bolesti.
A přinést nám potěšení.
Potěšení není něco, za co bychom se měli stydět. Naopak, měli bychom ho cíleně vyhledávat a v co největší míře ho do svého života přinášet. Protože díky potěšení můžeme bojovat s bolestí, strachy a úzkostmi – a nevzdávat to. Nepoddávat se. Potěšení všechny tyhle útoky naší mysli rozpouští.

Můj desetidenní výcvik přišel jako hlas z hloubi duše.
“Marti, tohle přesně potřebuješ.”
Můj archetypální mix je rebelka a vizionářka. Vnímám své životní poslání v tom, že chci šťourat do tabu, narušovat nefunkční status quo a otřásat zkostnatělými vzorci a přesvědčeními. Tohle je jedno z nich.
Sexuální energie je naše životní síla.
Když ji v sobě pohřbíme, pohřbíme i svůj život.
A tak pečujme o svá těla.
Není to hřích.
Amen.