Je půlnoc, nemůžu spát, hlavou se mi honí stovky myšlenek. A tak jsem zasedla ke klávesnici a začala psát. A vznikl z toho článek o lásce, který se chystám psát už roky. Vy si ho přečtete asi až nejdřív ráno, protože zatím existuje jenom jako záložka na Evernotu, ale pro mě už svůj úkol splnil. Odložila jsem svoje myšlenky na nějaký externí nosič. Teď můžu jít spát…

Láska. Občas mi připomíná vodu. Řeku. Je stabilní, předvídatelná, klidná. Můžete z ní pít, poskytuje vám zábavu a je krásná na pohled. Občas vás pozlobí, to když jí je po zimě trochu příliš a začne se drát ven z koryta. Pokud jste připravení, dokážete katastrofě zabránit, když ne, holt musíte počkat, až se přežene. Většinou si ale jen tak líně teče krajinou jasným směrem. Jen občas, zlehka a velmi pomaloučku se nesměle pokusí vyklestit si i jinou cestičku. Občas se to povede, pak se její cesta rozvětví a jedna část nabude rychlejší a divočejší tempo. Pak se ale zase potkají. Anebo třeba ne a obě ramena si začnou žít tak trochu svým vlastním životem, ale jejich společné základy nikdy nezmizí. Často se ale nové rameno nakonec neuchytí a po krátkých snahách prostě vyschne. Všechna voda se vrátí do známého, hlubokého, širokého koryta. Ať tak nebo tak, vždycky je to voda, která dává život.

Znám i ten druhý druh lásky. Živelnou, nezkrotnou lásku, tu, která dokáže srdce rozehřát, ale při nesprávném zacházení taky pěkně popálit. Tu, která nejvíc připomíná oheň. Stačí vykřesat malou, maličkatou jiskru. Dotek, který je jen o kousek delší než aby byl letmý. Dvojsmyslné připomínky. Pohled do očí s jasnou výzvou. A pak se začnou dít divy. Občas se nestane nic, jiskra dopadne na vlhkou trávu a uhasne, zbyde z ní jen malá kouřová kresba, která se rychle rozplyne ve vzduchu a zmizí. Občas ale, když tomu jsou podmínky nakloněny, může jiskra v kratičkém okamžiku zaplát velkým, dravým plamenem. Promění se v oheň, který nemá hranice.  Může se z něj stát plamen, který dovádí svým vlastním životem, avšak v bezpečném prostoru kamenného kruhu a dokresluje atmosféru nočnímu vyprávění strašidelných příběhů, tanci a milování pod hvězdami. Může se z něj stát mírumilovný, zkrocený plamen, který během chladných večerů dokresluje teplo domova. Může se ale taky nekontrolovatelně rozrůst a schvátit všechno, co mu stojí v cestě. Oheň je nevypočitatelný a kdo si s ním hraje, může se spálit. V životě je ale skoro stejně důležitý jako voda. Asi bez něj přežijete – ale co by to bylo za život?

Znám je obě dvě. Až příliš dobře. Nabíraj různý podoby. Tichý intelektuál, který se krčí za stohem knih a nesměle se odhodlává k polibku. O něco hlasitější intelektuál, který na stohu knih odklepává nedopalky do improvizovaného popelníku a nahlas rozpráví o podstatě lidské existence. Zasněný hudebník, který ve světle měsíční noci vydrnkává na kytaru. Vášnivý hudebník, který ve světle měsíční noci šperkuje svůj hlas shotama tequilly a ráno zahání kocovinu rubáním dřeva. Svalovec, který vás přes den vozí v traktoru po horských pastvinách a po večerech vypráví o jediné pravé lásce. Svalovec, který vás přes den vozí ve sporťáku po okreskách a po večerech rozmlouváte o lásce k více lidem.

Všechny tu jsou nebo byly. A doufám, že spoustu dalších jich bude. Protože když máte dost vody a ohně, život najednou dostane novou texturu. Když máte vodu a oheň, můžete do toho přidat bylinky a uvařit si voňavý čaj. Nebo si třeba napustit plnou vanu horký vody, zas do ní hodit bylinky a dopřát si dlouhou lázeň. Anebo třeba obojí zároveň.

Když jsem teď u toho, bylinky jsou taky láska. Sebeláska. Ta, která míří od vás přímo k vám. Ale o tom zas někdy jindy…