Letos jsme s Honzou začali třináctý rok našeho společného života. Měl být zlomovej. Tvořili jsme si vlastní bydlení. Založili spolu firmu. Měli jsme se brát. Chtěli jsme děti. A zlomovej opravdu byl, jenom tak, jak to nikdo nečekal. Zlomili jsme se. Pukli na dva dílky chvíli po tom, co jsme se otevřeli světu. Ta křehká skořápka, která nás držela spolu, zkrátka v jednu chvíli praskla.  Tohle je můj příběh polyamorie,

Teď hledám svůj klid a vůbec poprvý v životě zjišťuju, jaký to je bejt sama. Neuzpůsobovat si program věčně potřebám toho druhýho. Šoupat si s gaučem přesně tam, kde ho já chci mít (sousedům se tímto omlouvám za rušení nočního klidu, když mě onehdá chvíli před půlnocí právě tohle napadlo), dávat si večer sklenku vína, aniž by po mně někdo vrhal významné pohledy. Ale taky to znamená tulit se v prázdný posteli večer k polštáři, sama řešit zpuchřelej řemen na rozvodech v autě a neustále narážet na pozůstatky našich společných menších i větších plánů, který už nikdy nezrealizujeme.

Recept na štěstí

Byl to nejdramatičtější půlrok mýho života. Co se vlastně stalo a jak to začalo? Odjakživa jsme si až příliš uvědomovali, že vztahy kolem nás nejsou ideální. Některé byly dokonce i úplně špatné. Když jsme se nad tím společně zamýšleli, zjistili jsme, že neznáme jeden jediný pár, který by pro nás mohl být vzorem. Všechny páry se nepěkně hádaly. Nebo manipulovaly. Podváděly. Lhaly si. Ubližovaly. Omezovaly se. Ztratily to svoje propojení. Nebo všechno dohromady.

Mockrát jsme se bavili o tom, že celá podstata manželství stojí na neupřímnosti. Lidé si dávají slib, který dost dobře nemohou dodržet. Nemohou slibovat za své budoucí já, osobu, kterou nezná nikdo včetně nás samotných. Každý z nás se vyvíjí a ve dvaceti, třiceti jsme v podstatě teprve na začátku své cesty. Uvědomovali jsme si, že nás spoustu věcí v průběhu života mění a že k tomu nemůžeme být slepí.

A taky jsme si moc dobře uvědomovali, že tu existuje Nevypočitatelná láska. Ne takové to pevné pouto postavené za základech hluboké intimity a společného překonávání překážek. Ale ta chemická, která se objeví vždycky na začátku. Taková ta bláznivá láska, která vás pomate a strhne, ta se nedá ovládat. Ta občas zkrátka přijde, natropí nepořádek a pak většinou zase odejde. Věděli jsme, že se nám občas tyhle věci dějou, většinou jsme o nich ale nemluvili a jeden druhého podrželi v jejich překonávání.

A pak přišla doba, kdy jsme spolu s Honzou v noci seděli v peřinách a začali mluvit o tom, že tohle možná nemusíme dělat. Že láska není něco, co bysme si měli odpírat, ale že bychom ji měli vpouštět do svého života a nechat ji na nás působit. Dovolit si polyamorii. Držet se svých pevných základů a občas do toho našeho pokojíčku pustit někoho na návštěvu. A sdílet to spolu.  Na konci tohohle dlouhého rozhovoru, který trval několik probdělých nocí, jsme byli o mnoho moudřejší, chápavější… a zasnoubení. Připadalo nám, že jsme si nikdy nebyli blíž. Mysleli jsme, že jsme našli recept na štěstí. Ale neuvědomovali si, že štěstí se na recept nevydává. Že to si musí každý najít sám v sobě. Ale my ho místo toho začali hledat kolem sebe.

Sinusoida

A tak do našich životů přišla Ona a On. Jedna dávná platonická láska a  jedno osudově magnetické setkání. S příchodem těchhle dvou se celej náš vztah proměnil. Najednou jsme k sobě byli s Honzou tak upřímní, jako nikdy v životě. Dokázali jsme si říkat věci, které jsme před sebou dřív stydlivě skrývali. Polyamorie nám otevřela úplně nové rozměry našeho vztahu. A taky jsme byli zamilovaní. S tím, jak jsme do naší společný náruče vpustili tyhle dvě cizí bytosti a ony se přímou cestou prokousaly až do našich srdcí a zamořily naši nervovou soustavu tímhle rajským láskoplynem, zamilovali jsme se znovu i sami do sebe. Byli jsme toho tak plní, že z nás ta láska doslova cákala. Bylo to šílený, divoký, nenasytný, ale bylo to krásný. Hrozně krásný. Byl to vrchol sinusoidy, která pak ale začala strmě klesat dolů.

Najednou se všechno začalo sypat a rozpadat na kousíčky. Ta intenzita polyamorie nás zlomila. Z tý vší láskoslepoty jsme začali dělat chyby. A nešikovným zacházením jsme si ten vzdušnej zámek úplně rozfoukali. A když se věci rozpadaj, začne se to nabalovat jako sněhová koule. Na konci tohohle neřízeného držkopádu jsme byli rozbití, rozebraní a ztracení. Ten náš šťastný čtyřlístek v nás probudil něco krásného. Ale taky z nás vydoloval spoustu šrámů a stínů, který jsme v sobě za ta léta potlačili. A teď to bylo všechno kolem nás, vytažený na povrch, pokroucený a polámaný. A my před sebou poprvé stáli úplně nazí, na kost ohlodaní. A zjistili jsme, že nemáme sílu stavět ty věci zpátky. Že už to ani nejde, ty pokroucený kousky by do sebe zkrátka nezapadly. Ale že to, jak před sebou teďka stojíme, to že je skutečný. Že to nikam neodchází. A že už to v sobě navždycky uvidíme. A to nás spojuje. Jenom to na sobě nebude mít prstýnek a na dvorku kopu dětí.

Závěrem…

Nechci, aby tahle moje zpověď vyzněla tak, že polyamorie je špatná. Pořád se mi to líbí a pořád tomu věřím. Koneckonců, sama na sobě jsem si potvrdila, že je možné paralelně milovat víc lidí. Polyamorie je možná. Jen je nesmírně těžká. Ve společnosti, ve které holky vyrůstaj na vzorech Disney princezen a mýtus o princi na bílém koni v nás dál udržují holčičí/ženské časopisy, romantické komedie a – navzdory všem dobrým úmyslům – podvědomě i rodiče (protože která holka od určité věku necítí nátlak najít si v davu “toho pravého”, vdát se a honem rychle začít rodit děti), otevřít se úplně novému konceptu přemýšlení o partnerských vztazích je zkrátka procházka minovým polem. Velkou část z nás to někde dostihne, protože stačí jeden nešikovný krůček špatným směrem a… BUCH! Ale! Jsou mezi námi lidé, kteří dokáží i tímhle minovým polem protančit s lehkostí. Někdo je talent od narození. Někdo se musí dobře naučit kroky. Mít dobrou mapu. Anebo dobré brnění.