Každých sedm let v životě člověka je údajně zlomových. Podle čínské tradice procházíme v životě sedmiletými cykly. Po fyzické stránce se v těle za tu dobu promění všechny buňky, stáváme se docela novým člověkem. Podle východního učení se vyvíjíme i energeticky, každé sedmiletí je údajně spjatou s jednou ze sedmi čaker, přičemž čtvrté období (které jsem dneškem uzavřela) je spjaté se srdeční čakrou a krystalizují v něm partnerské vztahy, první soužití a sdílení osobního prostoru. Jak příhodné. Ten nový cyklus by měl být obdobím tvořivosti, spirituálního růstu a nacházením rovnováhy. Prosím 🙏.
Musím říct, že osumadvacátý rok mýho života byl ten dosud nejdivočejší. Ráda o něm přemýšlím jako o takové katarzi – a v duchu výše popsaného to tak možná opravdu je. Pročistilo se, co se pročistit mělo, občas to bolelo, občas to bylo slastné.
Dnešní příspěvek je poslední epizoda telenovely Martiny 28. Symbolicky i zcela opravdově. Díkybohu! Dneska mi je totiž 29 a mám v plánu tenhle rok pojmout docela jinak. Smysluplněji. Navíc jsem slíbila svýmu klukovi, že do minulosti už po tématech sahat nebudu. A hodlám to dodržet. Nicméně bych tuhle etapu chtěla nějak uzavřít. Symbolicky, jak jinak. Takže – tady je:
Tohle jsem já přesně před rokem. Na začátku mých 28. To jsem ještě netušila, co mě čeká.
Podzim 2018
28. narozeniny jsem oslavila čerstvě po mé cestě do Kanady, ze které jsem se vrátila pěkně pocuchaná. Zapomenout na stárnoucího kanadskýho kovboje a dokonalé údolí Blaeberry Valley mi trvalo dobré tři měsíce. Nepomohly tomu výčitky svědomí ani skutečnost, že jsem široké goldenské obzory vyměnila za sklep, suť, špínu a kýbl na čůrání (ne, neocitla jsem se v korejském vězení, ale v od píky rekonstruovaném bytě, kde jsme s Honzou měli bydlet), což jsem zprvu útrpně přijímala jako zasloužený trest.
Zima 2018
Po pár měsících neubývající práce, nulového soukromí a naprosté absence místečka, kam bych si mohla zalízt, mě ve velmi rychlém spádu výčitky svědomí opustily a moje ego bleskurychle přešlo do protiútoku. Nesnášela jsem všechno a všechny. Tohle martýrium nakonec ukončily dva ryze praktické, zato nejlepší vánoční dárky na světě. Splachovací záchod a pronajatá kancelář v podkroví u nejrušnější ulice ve městě. Ač to zní absurdně, tyhle dvě věci dokázaly plně saturovat mojí nenasycenou potřebu soukromí. 1. Měla jsem kam se jít zašít plakat a nadávat na svět (mimo těch zjevnějších aktivit) a 2. Měla jsem konečně vlastní místo na práci (kterou jsem do té doby odbavovala z knihovny, kaváren či gauče mé ex-tchýně). Z té maličkaté kanceláře se zrodil předchůdce budoucího Litohubu a já dostala do rukou projekt, který jsem mohla piplat od samého začátku.
Sklep, suť, špína a kýbl na čůrání. Tohle není korejském vězení, ale kompletmí rekonstrukce bytu.
Protohub, předchůdce budoucího Litohubu, který fungoval od ledna do dubna 2019
V tom osobním životě jsem nasedla na tu nejdivočejší horskou dráhu, o jejíchž všech zákrutech jsem na začátku neměla nejmenší tušení.
Jaro 2019
Byli jsme tři a lidi byli pro Litohub nadšení. Měli jsme spoustu vizí, plánů a nadšení. V tom pracovním životě. V tom osobním jsem nasedla na tu nejdivočejší horskou dráhu, o jejíchž všech zákrutech jsem na začátku neměla nejmenší tušení. Procházela jsem si tím nejbolestivějším, ale záhy také nejšťastnějším obdobím. Honza se zamiloval do cizí holky a já prožívala obrovský emoční propad, který jsem se snažila racionálně vyvažovat uměle vyvolávanými vzpomínkami na moje vlastní, sotva zacelené výčitky svědomí. Pak se ale stalo, že jsem se i já zamilovala do cizího kluka. Pamatuju si, jak zrovna všude vyrašily petrklíče a ta žlutá kvítka v zámecký zahradě ve mně rozdmýchávala obrovské návaly štěstí. Ale místo toho, aby nás to s Honzou rozdělilo, byli jsme si na okamžik blíž než kdy dřív. Jak se ale jaro přehouplo do léta, nějak jsme se v tom všichni ztratili.
Léto 2019
Moc hezkým způsobem jsme se s Honzou rozloučili a vydali se každý svým směrem. Přestěhovala jsem se do kouzelného malého bytu a dala si závazek, že si dám od těch chlapů na čas pokoj. Jenomže to se mi vůbec nepovedlo. V mým životě se najednou objevil kluk, kterej byl všechno. Chytrej, okouzlující, vtipnej. A chápavej! Ale já s ním nechtěla jít na rande, přece jsem si dala závazek. A tak jsem mu v sebemrskačské sebeobraně rovnou celej svůj nedávnej příběh vysypala. Ale on se nezalekl. Naopak. Dělal spoustu kouzelnejch hloupostí, krejčovským metrem si mě omotával kolem prstu a já tomu podlehla. A vyklubalo se z toho to nejpohádkovější rande, které se z pátečního večera protáhlo až do pondělního rána. Pak jsme kolem sebe nějakou dobu opatrně a s rozpaky našlapovali, oba dva jsme se báli chybných kroků, protože nám na tom záleželo, ale oba dva jsme si taky drželi odstup, protože jsme se nechtěli bezhlavě vrhat do nových vztahů.
Trvalo to pár týdnů, než se ze mě stala “jeho holka z Litoměřic” a z něj “můj kluk z Prahy”. A dalších pár týdnů, než jsme spolu vyjeli na neočekávanou a nezapomenutelnou cestu po Evropě. Léto bylo krásný a já si gratulovala, s jakou grácií jsem všechny tyhle životní zvraty zvládla. Připadala jsem si jako absolutní vítěz, který si žádný chmury nepustil k tělu.
Podzim 2019
Ony tam ale někde celou dobu byly, schovaný v zaprášených regálech mého podvědomí, kde čekaly, až jim ubývající sluníčko dá pořádný prostor pro bujení. A pak zaútočily s plnou parádou. Dostihlo mě to. Bolestivé vzpomínky, nejistota, životní nestabilita. Měla jsem na střídačku příliš mnoho a příliš málo práce, naopak té neplacené práce investované do Litohubu bylo neúnosně moc. Můj kluk z Prahy byl většinu času příliš daleko a když jsme byli spolu, bylo pro mě hrozně těžké vypínat tenhle bezútěšný kontext, což dopadalo tak, že jsme se v mých úzkostech začali topit spolu. Věci přestávaly dávat smysl. A problémů přibývalo. Od vyhoření jsem byla jenom krůček. A možná pořád ještě jsem, když si nebudu dávat dobrý pozor. Mám pocit, že od toho nejhlubšího dna jsem se už odrazila, navzdory tomu, že se stále objevují další a další věci, které mi život nepěkně komplikují. Ale dala jsem si úkol. Na ten rok, který se přede mnou teď otevírá. Pustím se na cestu zjednodušování a hledání příčin. Mám teď spoustu malých i velkých snů, za kterými si chci jít – hned nebo v horizontu měsíců až let. Ale půjdu na to docela jinak. Jak řekla jednou Ráďa z lesa, nemám plán, mám mapu. Já teda nemám ani tu mapu, ale až ji budu mít, dozvíte se to. Jen možná nebude závěsná 🙂
Dobrá zpověď, pěkné fotky. Moc soukromých blogů neznám, ale řekl bych že ten tvůj je hodně osobní. Teď mám pocit, že bych ti o sobě měl taky něco říct. Až se uvidíme v Litohubu, budu mít ten pocit ještě víc.
Sdílení je vždycky dobrovolné 🙂
Podzim je upřímné období…očistné. A holt někdy náročné. Alespoň já v něm vždycky padám z obláčků. Přeju hodně štěstí ať už s mapou nebo bez:) Vždycky když u tebe dlouho nevidím nic nového na ig, říkám si, že se asi dějou velký věci:)
Je to tak, potřebovala jsem asi digi detox a obrátit se do sebe, abych poskládala všechno to, co se mi za tu dobu rozpoházelo. 🙂
Martinko, děkuji za Tvoje sdílení….něčím mě zasáhlo.
Kdybys měla pocit, že Ti můžu být nějak užitečná…
Ozvi se, jsem tu pro Tebe.
Nezapomeň na mé motto:”Žádná setkání nejsou náhodná…”.
Leni, děkuji. 🙂 To rozhodně nejsou!