Guatemala, země, kterou bych ještě před mým odjezdem na mapě pravděpodobně horkotěžko nacházela. Ale ty čtyři týdny, které jsem tu strávila, mi ukázaly, jak je tahle země pestrá. A tak odlišná od toho, co známe. Sopky jsou tu pořád ještě aktivní, stejně jako hippíci a rastafariáni. Pralesy jsou plný nedotčený přírody, a místní kuchyně kuřat, která ještě ten den běhala po dvorku a kukuřice, kterou pár zní zpátky místní ručně sbírali na polích.
V Guatemale jsem se vyloupla ani nevím jak. Bylo to ještě ve fázi společného cestování s Kubou a Domčou, mými kdysi-spolubydlícími z Prahy, ke kterým jsem se na čas připojila na jejich cestu kolem světa. Na letišti jsme vzali taxík, který nás dovezl až do Antigy, nádherného historického městečka v obklopení aktivních vulkánů. Tady jsme měli strávit první týden.
Guatemala mě neuvěřitelně překvapila. Pestrobarevné domky, trhy s řemeslnými výrobky, ženy, které den co den nosí tradiční oblečení, streetfood nabízející kdeco od mexických tacos až po argentinské empanády. Skvělé počasí, sluníčko, nádherné výhledy, překrásná architektura a všudypřítomné chickenbusy, vyřazené americké školní autobusy, které v Guatemale pomalují všemi barvami a vdechnou jim nový život. Takhle se tady žije a cestuje.
Rooftoppinf v Antiguě
Antigua je nádherná! Malé město s nízkými kouzelnými domky plnými skrytých i zcela otevřených střešních restaurací, ze kterých se kocháte výhledy mezi všudypřítomné vulkány. Se setměním můžete ze svého místa pozorovat vzdálené jiskry do vzduchu vržené lávy. Město je plné pozůstatků starých klášterů, ale hlavně pulzujícího života, tolik odlišného od mexických party měst.
V Antiguě se ze mě stal kavárenský povaleč. Tak za prvé, jejich vynikající ledová káva. Za druhé naprosto božská zmrzlina. Za třetí hned několik minipivovarů, což po Mexiku byla pro holku z Čech fakt příjemná změna. A v neposlední řadě – střešní zahrádky. Nevím, jak to lépe nazvat, ale v Antiguě patří mezi vůbec nejlepší věci, které tu můžete dělat, tzv rooftopping. Nízké domky totiž na svých střechách ukrývají poklady, více či méně skryté střešní terásky, kde často hraje příjemná hudba a ze kterých máte naprosto božský výhled na okolo se tyčící vulkány. Svou první erupci v životě jsem viděla právě na střeše antigského pivovaru. Na těchhle střešních zahrádkách jsem trávila volný čas i pracovní doby. A teď zpětně mi to fakt chybí. (Mrk mrk na litoměřické kavárníky).
Kromě těchhle každodenních radostí jsem si z Antigy odnesla i zážitek, na kterej do konce života nezapomenu. Výšlap k samotnému srdci aktivního vulkánu. A to, že to bude mimořádnej den, bylo jasné od samého počátku.
Výšlap byl náročnej, ale krásnej. Kvůli rychlýmu stoupáni se nám tu a tam pěkně zamotala hlava. Krajina se ale před očima proměňovala snad co 100 metrů. Kukuřičná pole vystřídal les, les divutvorná horská flóra. Pod vrcholem jsme se drali měsíční krajinou proti silnému větru. Základní tábor zahaloval oblak a nebylo přes něj vidět dál než na 100 metrů. Od průvodců jsme dostali polívku na zahřátí, pár chvil na výdech a pak přišla výzva:
“Kdo chce, může s námi teď pokračovat přímo až k vulkánu. Jsou to další čtyři kilometry tam a pak zase zpátky a zabere nám to 4-5 hodin. Dobře si to promyslete, výšlap je extrémně náročnej, ale rozhodně to stojí za to.”
No, a já jsem se přihlásila.
Ne že bych byla takovej horal.
Ne že by pro mě ten předchozí výšlap byl úplná brknačka.
Ale kolikrát v životě máte možnost vidět aktivní sopku jen malý kousek před sebou?
Fuego a 6,5 stupně Richtera
-
V den, kdy jsme měli vystoupat na místní horu Acatenango, mě v 1.10 ráno mě probudí silné nárazy a houpání. Jako turbulence v letadle. Jako poskakování ve vlaku. Než mi dojde, že to silné drncání je ve skutečnosti zemětřesení. 6,5 stupně, jak se druhý den ráno dozvídáme.
Než jsme odlítali do Guatemaly, četli jsme, že se tu země chvěje poměrně často. A že to nejspíš zažijeme. Představovala jsem si to jako zajímavé vibrace pod nohama, takže když se mnou začala nadskakovat postel, opravdu jsem si nebyla jistá, jestli jen rozumnější opustit penzion nebo se schovat pod stůl. Všichni v hotelu ale dál maňána spali. Evidentně no reason k tomu zrušit výšlap k vrcholu sopky.
Před 11 dopoledne nás naši průvodci vyvezli do výšky asi 2573 mnm. Čekalo nás stoupání k základnímu táboru do 3700 mnm. A ráno před rozbřeskem dalších 300 výškových metrů až na vrchol hory Acatenanga.
Dostat se až k sopce znamenalo sestoupat nějakejch 400 výškovejch metrů a posléze vystoupat dalších 300 nahoru k vulkánu. A totéž po cestě nazpátek, za tmy a jenom s čelovkami. Na téhle stezce už si navíc obcházením vrstevnic hlavy nelámou. Cesta k vulkánu vedla napřímo, šikmo jenom tolik, abyste při stoupání nepřepadli. Takže nám ty tři kilometry cesty nahoru dobré dvě hodiny zabraly. A byl to ten nejnáročnější a nejkrásnejší hike, co jsem kdy zažila. Procházeli jsme mraky zbarvené zapadajícím sluncem, nad námi právě vycházel úplněk a já cítila obrovské záplavy štěstí. Možná za to mohlo vyčerpání, výšková nemoc, čerstvě vyplavené endorfiny, dojetí z tý všudypřítomný nádhery nebo všechno najednou, ale při dalším stoupání jsem si prožila silnou metafyzickou chvilku. Dostala jsem se do nebe. A cítila jsem, že zatímco teď procházím nebem, za malý moment uvidíme peklo v jeho nejryzejší podobě.
A bylo to tak. Pár minut nato, co jsme vystoupali až k vrcholu Fuega, se rozestoupily mraky a ta nádherná, živá sopka nám předvedla úchvatnou erupci. A pak další. A další. Ohňostroje lávy jen pár set metrů před námi. Peklo v tý nejděsivější a nejextatičtější podobě.
A já si najednou uvědomila, jak moc se tenhle zážitek podobá tomu, co prožíváme v běžném životě. Nebe i peklo se ve skutečnosti často nachází na tom samém místě. Když jdeme vstříc něčemu nekonečně božskému, musíme počítat s tím, že jen malý kousek od toho se obvykle nachází i protipól k oné nádheře. Neméně krásný, neméně intenzivní, ale strašlivý.
A došlo mi, že i v životě máme většinou vždycky možnost zůstat v základním táboře. Setrvat v safe zóně, nejít do rizika a na tu nádheru se dívat z bezpečné vzdálenosti. Zůstat tak nějak uprostřed.
Anebo zariskovat, jít tý intenzitě naproti s plným vědomím toho, že si pravděpodobně prožijeme nebe i peklo z bezprostřední blízkosti.
A já si asi vždycky vyberu spíš tu druhou cestu.
San Marcos
Pár dní nato mě čekal přesun k atitlanskému jezeru. Atitlan byl na seznamu od začátku. Zaplavený kráter uprostřed hor obklopený více či méně aktivními vulkány. A po jeho obvodu jsou rozesetá maličká městečka, která spojují pouze vodní taxíky. O specifickém charakteru jednotlivých měst jsem dopředu nevěděla, a když jsem se to dozvěděla, přimělo mě to změnit plány.
Zatímco Kuba s Domčou mířili ke kavárenskému a party městečku San Pedro, mě volalo spíš vyhlášené útočiště všech hippíků a jogínů, nedaleké San Marcos. Mrňavoučké městečko se skládalo v podstatě jen z „obydlené“ jedné cesty mířící k přístavu, podél níž byly rozeseté fair traide kavárny, veganské restaurace, ecohostely, thriftstory s gypsy módou, stánky s ručně dělanými šperky a několik jógacenter, kde každý den probíhaly nejrůznější aktivity od ranní jógy přes ceremonie s kambou až po ecstatic dance. V San Marcos jsem si taky našla lektorku španělštiny, příjemnou mayskou ženu, se kterou jsem o kousek posunula svojí slovní zásobu.
Zhruba v polovině mého pobytu jsem celou svojí cestu málem předčasně ukončila. Zdálo se mi, že na Zemi padají asteroidy. Probudila jsem se z noční můry, abych zjistila, že v Evropě začala válka. Dodnes jsem přesvědčená, že to bylo nějaký vyšší vědomí, během svojí cesty jsem podobných snů měla ještě pár. Když jsem to zjistila, v podstatě jsem začala balit. Cítila jsem se bezmocná, zachvácená výčitkami svědomí a chtěla jsem se vrátit domů a začít pomáhat. Díky Pietrovi, kterého jsem v Guatemale poznala, a kterej mi můj panickej nápad rozmluvil, jsem ale zůstala.
Spřátelila jsem se s několika zdejšími indiány, zúčastnila se zpívajícího ženského kruhu a strávila báječný týden hippíkovatěním. Kdybych byla bývala v San Marcos zůstala déle, měla jsem už vyhlídnutý workshop intuitivního psaní, improvizačního zpěvu a jeden jungle woodstock fesťáček.
Ze sedmi dnů ale čtyři dny nešla elektřina a stejně tak dlouho netekla voda. Pár dní bez sprchy bylo tak akorát na to, abyste se cítili, že chytáte ten správnej natural vibe, ale být bez elektřiny znamenalo taky být bez wifi. A to byl důvod, proč jsem nakonec musela zvednout kotvy. Pracovat se v San Marcos bohužel nedalo.
Semuc Champey
A tak jsem se svým holandským světoběžníkem vydala na východ. Zbývalo mi něco málo přes týden do odletu z Guatemaly a tak jsem si musela vybrat – Tikal, nejrozsáhlejší mayské ruiny ukryté v pralese? Anebo Livingston, karibské rasta městečko na konci světa, kam se nedá dostat jinak než lodí po nádherné Rio Dulce?
Většina lidí by se rozhodla jinak. Tikal patří mezi must-have každého, kdo Guatemalu navštíví. Já si ho nechala ujít. Po San Marcos jsem toužila spíš po tom ponořit se ještě hlouběji do tohohle středoamerického životního stylu. A tak jsem dala přednost té živé, autentické kultuře Livingstonu před jistě dechberoucím, ale mrtvým mayským městem.
Přesuny v Guatemale jsou program na celý den. Pouhých 100 km cesty vám může zabrat většinu dne, protože země je hornatá a každých pár kilometrů zdoláváte strmé vrstevnice – buďto nahoru nebo dolů. Po cestě k Livingstonu nás čekala ještě zastávka v Semuc Champey, kaskádovitým, nádherně tyrkysovým přírodním bazénkům ukrytým hluboko v pralese. Cesta (pouhých 15 km) čtyřkolkou trvala třičtvrtě hodiny. Ale díky tomu, že jsme k jezírkům zavítali hned ráno, měli jsme je nějakou dobu jen pro sebe.
Livingstone
Poslední část cesty k Livingstonu je po vodě. Z Rio Dulce vyráží každý den vodní taxíky, které vás vezmou na tuhle překrásnou vyhlídkovou cestu po řece, jejíž koryto má v nejširší části velikost našeho Mácháče. Cesta trvá asi hodinu a půl, ale je to zážitek sám o sobě. Pelikáni spící v korunách mangrovů, domorodá děcka v kánoích, ze kterých vám prodávaj svoje ručně vyráběné poklady, horký pramen a plameňáci.
V samotném Livingstonu jsem bydlela v chatičce přímo na pláži Karibiku. Je to opravdu konec světa, kromě pár restaurací a vodopádů v džungli tu není moc co dělat. Pro mě to ale bylo přesně to, co jsem chtěla. Klid, zpomalení a šplouchání vln. Liduprázdno, že se ve vodopádech můžete klidně koupat nahý. Potulující se rastafariáni, od kterých si na každém rohu za pár korun koupíte čerstvý kokos. Perfektní zázemí pro moje guatemalské honeymoon. Ale o tom třeba zas někdy později.
0 komentáøù