Jak jsem se rozešla s Prahou

S Prahou mám intenzivní vztah už někdy od puberty, přestože tu bydlím jen posledních asi pět let. Prošli jsme si spolu snad všemi fázemi, ale teď už musím říct, že je čas posunout se dál. Věřím ale tomu, že zůstaneme přátelé navždy.

Začalo to někdy na základce. Jezdila jsem na tábory s Pražákama a moje první lásky byly vždycky kluci z Prahy. Nesmělý fotbalista, legrační geek, tajemný ajťák. Moje tehdejší nejlepší kamarádka byla taky Pražačka. Možná že to právě byla Praha, která těmhle mým vztahům přídávala na jiskřivosti. Přece jenom jsme se na sebe vždycky museli dlouho těšit a všechny ty radosti pak byly mnohonásobně umocněné ve stínu těch dominantních kulis. Byla jsem malá holka z maloměsta v obklopení všech těch cool lidí z velkoměsta. A věnovali jsme se velkoměstským zábavám! V šestnácti jsem celé svoje kapesné byla schopná rozkutálet během jednoho víkendu v Praze při procházkách v obchoďácích (něco, co tehdy u nás vůbec nebylo) a večerech v barech a na diskotékách. Bylo to intezivní, jako je to na začátku ostatně s každou láskou.

Ten vztah se posunul, když jsem sem začala jezdit na víkendy za Honzou. Tou dobou do Prahy nastoupila i mamka do práce a každý den sem dojížděla, zaměstnavatel jí proto nabídl byt, který jsme různě využívaly já a ona. Ona tu přespávala, když se práce protáhla nebo ji čekal nějaký firemní večírek, já jsem sem jezdila na ukradené víkendy, kdy jsem si chtěla dopřát toho velkoměstskýho pocitu plnými doušky.

Pak to začalo skřípat. Praha mě zradila, když mě odmítla k sobě přijmout na vysokou školu. Byla jsem první pod čarou a na dlouho mi to zlomilo srdce. Přesto jsme to spolu pořád tak nějak táhly, pořád jsem sem jezdila, ale všechny ty její krásy jsem vnímala už tak jako hořkosladce. Nebyla “moje”. Byla jsem dojatá z její krásy, ale nešťatsná z toho, že se tu nemůžu procházet kdy se mi zlíbí. Připadala jsem si jako ta druhá, mohla jsem si ji užívat jen občas a ne pořád (ale za to o to intenzivněji).

Nakonec jsme se po dvou letech usmířili. Já jsem ubrala na nárocích (místo vysněné politologie jsem šla na humanitní studia, protože přijímačky byly prostě lehčí) a ona mě přijala k sobě. Konečně jsem to všechno mohla dělat. Pařit až do rána, procházet se po náplavce při západu slunce, nakupovat tu nejnovější módu (a ne ty paběrky, co obchoďáky dováželi k nám na sever). Tohle všechno jsem taky hned dělat začla – ale spíš už tak nějak z povinnosti. Zdaleka to nebylo to, jak jsem si to původně idealizovala. Možná jsem dospěla, možná jsem spíš jen zestárla. Ale celonoční večírky mě přestaly bavit, na procházky centrem nikdy moc nebyla příležitost, protože jsem vždycky (záměrně) bydlela na periferii a módními výlohami jsem byla velmi brzy zahlcená (a můj šatník taky). Jasně, měla jsem tu své jistoty – dobrou práci, dobré peníze, pěkné bydlení… Ale kvůli jistotám ve vztazích nezůstáváme, nebo ne?

Každopádně já jsem v něm nezůstala. Nakonec jsem prostě zjistila, že mi tenhle vztah už příliš nedává. A že to hezké, co na něm ještě pořád oceňuji, si musím tak trochu upravovat k obrazu svému. Byl to hezký rozchod, ne jeden z těch, ve kterém se už nikdy víc nechcete vidět. Myslím, že s Prahou zůstaneme přátelé. Kamarádi. Máme svou minulost, spoustu pěkných společných zážitků a hromadu známých (rozuměj: kamarádů i klientů), ale od života prostě chci víc. Takže ahoj, Praho! Zase se brzy uvidíme, ale teď si od tebe musím na chvíli odpočinout.

P.S. Za fotky moc děkuji Ivě Baltaretu z blogy DIY projekty!