Máte krásný stůl. Z tvrdého dřeva. S charakterem. Ale taky s nepatrnou vadou, která může do budoucna pořádne zavařit…

 

Tak to se přesně stalo mně. Už hrozně dlouho jsem toužila po masivním konferenčním stolku. Ze dřeva, které by mohlo vyprávět příběhy. Autentický kousek, který do domova přinese duši syrového dřeva a přitom podtrhne moderní interiér. Takový, na který se nebojíte rozložit pohoštění pro celou rodinu včetně odkapávajících svíček. Prosté Pán Stůl. A jak to tak s vesmírem občas funguje, takovej kousek mi do života opravdu přišel. Úplně sám.

 

Dostala jsem ho od Bonami. Byl přesně takový, jako v mých představách. Velký a pevný.  Autenticky nerovný. Nesériový kousek. Zkrátka stůl s charakterem. Ale taky s pamětí. A ta se projevovala hned několika vráskami na kráse (a na funkčnosti).

 

Dřevo má totiž svojí hlavu. A taky svůj režim, který není radno uspěchat. A tak se občas dnes v tom našem příliš rychlém životním stylu stává, že tyhle procesy přírody zkrátka nerespektujeme. Snažíme se dosáhnout dokonalosti příliš rychle. Ale to moudré dřevo si to líbit nenechá. 🙂

Dřevo tohoto krásného kousku bylo poskládáno do Pana Stolu příliš rychle a tak nestihlo doschnout. Když dřevo schne, rozpíná se. A když nemá prostor, praskne. A to se přesně tady stalo. Zatímco Pan Stůl čekal na svého majitele ve skladě Bonami (kam ho příliš rychle odeslal jeho výrobce), dosychal. A na jeho tváři se při čekání objevilo hned několik prasklin. Za skladu se tedy musel přesunout do Bonami Outletu. A odtamtud už si našel cestu ke mně.

Na první pohled to vypadá jen jako vada na kráse…

Což by tak ze začátku asi bylo. Díky kresbě dřeva je navíc prasklina vidět jen když se na ní přímo zaměříte. Z estetického důvodu bych to tedy neřešila. Nojo, jenomže do budoucna se může stát, že se prasklina začne rozpínat. Že se celá deska stolu postupně rozklíží. A přestane to být jen vada na kráse a začne to být opravdový problém.

A tomu jsem chtěla předejít. Začala jsem tedy sondovat, co s tím.

Názor odborníka

 

Mám to štěstí, že mám kolem sebe lidi, kteří tomu rozumí. U nás v Litoměřicích totiž vznikla Sdílna – řemeslná sdílená dílna. Místo, kam můžete přijít, když si potřebujete jako já něco opravit, ale nemáte na to výbavu, materiál, znalosti (nebo všechno zmíněné). A taky místo, kde vás leccos naučí. 

Po domluvě jsem dorazila se svým stolem, abych si nechala poradit. Myslela jsem, že bude stačit dát zespodu nějakou kovovou svorku, kterou to zpevníme, aby se stůl dát nerozpínal, a prasklinu vytmelíme. Tak bych na to šla já – cestou minimálního odporu.

Nojo’, jenomže to by chlapi nemohli bejt profíci a zkušení nábytkáři. “Když už, tak pořádně!” A tak jsme se společně pustili do procesu, který sice trval asi 4 půldny, ale zato jsem za odměnu dostala stůl jako nový, bez jediné chybičky.

 

 

Nejdřív bylo potřeba ho rozebrat…

 

Chlapi mi představili svojí vizi: Musíme stolu sundat nožičky, pak prasklinu odříznout, vyčistit a přilepit zpátky. Znělo to hrozivě (“odříznout”???), ale znělo to jendoduše. A tak jsem si nechala poradit a šli jsme do toho. 

  • Fáze “rozebrat” nebyla jen tak. Nejdřív jsme museli vypáčit přilepené spodní klínky, které jednotlivá prkna stolu jistily pohromadě.
  • Pak jsme akuvrtačkou sundávali nožičky.
  • Když byla deska stolu prázdná, nastínili jsme místo, kudy půjde řez. Bylo zapotřebí, aby co nejpřesněji kopíroval linii praskliny – a zároveň ideálně linii, mezi jednotlivými prkny.
  • Už při této práci jsme odstranili (a uschovali!) třísky kolem praskliny, u kterých bylo jasné, že by na cirkulárce odletěly a pak už se nikdy nenašly. I takovéhle drobnosti jsme dopředu ošetřili, aby na výsledku náš zásah nebyl vůbec poznat.

 

Fešáka jsme odnesli zpátky do dílny. Majzlíkem jsme ještě začistili, co bylo potřeba. Zbavili jsme desku lepidla  a zkontrolovali, jak na sebe obě části teď budou pasovat. Řezem jsme totiž o malou, nepatrnou část stolu přišli, což kdybychom neřešili, projevilo by se to tím, že by z jedné (nebo obou) stran na sebe okraje stolu nenavazovaly). Tuto nepatrnou nerovnost jsme vyřešili bruskou..

Obě části stolu teď dostaly vlastní operační stůl – a když používám lékařské metafory, myslím to vlastně dost vážně.

 

… A pak přišla na řadu amputace

 

Očištěnou desku stolu jsme odnesli k truhlářské gilotině – cirkulárce. Tam mě chlapi nechali jen koukat a asi věděli proč. 😀

Podél naznačené linie kopírující hlavní prasklinu stůl rozřízli. Au! Tímto činem ale celá destruktivní část procesu vrcholila a teď už měla na řadu přijít ta část, kde to začneme všechno skládat zpátky dohromady. 

Praskliny jsme se zbavili. Co ale teď?

 

Teď to spojit dohromady…

Doslova dva operační stoly

Nejdřív bylo potřeba připravit na nadcházející operaci (čímž myslím slepení obou částí zpátky do jedné) tu menší část stolu. Hlavní “jizva” byla sice odstraněná, ale na kratší části desky stále ještě bylo pár drobných prasklin, které ale už nevyžadovaly tak radikální zásah. Chlapi se shodli, že je stačí slepit. Lepidlem na dřevo menší praksliny zaplnili – a pak bylo potřeba na ně vyvinout tlak (asi jako když si lepíte boty, tak pak potřebujete tlačit, aby na sebe obě lepené části dobře dolehly). Umístili tedy desku na ponk a pomocí různých hejblátek a udělátek vytvořili z obou stran na desku tlak. Byla to docela pokročilá matematika. 🙂

Takto slepenou desku jsme nechali den schnout, než jsme mohli postoupit do další fáze – lepení celého stolu dohromady. Opakoval se vlastně stejný postup, jako v předchozí fázi – jen zase o chlup složitější. Tentokrát jsme totiž museli spojit opravovanou menší část se zbytkem stolu. Obě hrany jsme tedy potřeli lepidlem a spojili dohromady. Řeknu vám, snažit se pomocí vezměs hranatých nástrojů vyúhlovat kulatej stůl je docela legrace. A nemohla jsem si pomoct, aby to ve mně neasociovalo chirurgický sál.

Do řezu jsme ještě zpátky vložili a přilepili třísky, které jsme na začátku uschovali. Když se chlapům povedlo stůl vyúhlovat a vytvořit na obě části dostatečný tlak proti sobě, nechali jsme lepidlo zase den schnout.

Ale už jsme se blížili do finiše. 🙂

Závěr už byla taková legrace. 

Celou desku jsme museli zbrousit, abychom se zbavili přebytečného lepidla. A co je zbroušené, je potřeba znovu natřít. Musím říct, že to byla úžasně uspokojující práce, když jsem na bruskou zmatnělý stůl začala roztírat nový lak – jak nádherně znovu vystupovala kresba na dřevě. 

Jakmile lak uschnul (zase to chtělo pár hodin “odpočinku”), už jsme jen zpátky zespod přilepili klínky a přivrtali nohy. A tadá, stůl byl na světě, jako nový.

Nemohla jsem se ubránit myšlence: “Když to tak vezmu, kolik to chtělo práce, netrvalo by stejně dlouho postavit nový stůl?”

Chlapi mi přitakali. Jo, možná dokonce i míň.

Ale o to přece nejde. Krásné věci, které už existují, stojí za to uchovávat a opečovávat. Je to respekt k řemeslu, lidské práci i k přírodě. Navíc mě to bavilo a hodně jsem se naučila. To se mi totiž teď bude hodit. Ale o tom zase příště.

Díky za příležitost, Bonami!

0 komentáøù

Pøidat komentáø

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..