Tak to se přesně stalo mně. Už hrozně dlouho jsem toužila po masivním konferenčním stolku. Ze dřeva, které by mohlo vyprávět příběhy. Autentický kousek, který do domova přinese duši syrového dřeva a přitom podtrhne moderní interiér. Takový, na který se nebojíte rozložit pohoštění pro celou rodinu včetně odkapávajících svíček. Prosté Pán Stůl. A jak to tak s vesmírem občas funguje, takovej kousek mi do života opravdu přišel. Úplně sám.

Dostala jsem ho od Bonami. Byl přesně takový, jako v mých představách. Velký a pevný.  Autenticky nerovný. Nesériový kousek. Zkrátka stůl s charakterem. Ale taky s pamětí. A ta se projevovala hned několika vráskami na kráse (a na funkčnosti).

Názor odborníka

Mám to štěstí, že mám kolem sebe lidi, kteří tomu rozumí. U nás v Litoměřicích totiž vznikla Sdílna – řemeslná sdílená dílna. Místo, kam můžete přijít, když si potřebujete jako já něco opravit, ale nemáte na to výbavu, materiál, znalosti (nebo všechno zmíněné). A taky místo, kde vás leccos naučí. 

Po domluvě jsem dorazila se svým stolem, abych si nechala poradit. Myslela jsem, že bude stačit dát zespodu nějakou kovovou svorku, kterou to zpevníme, aby se stůl dát nerozpínal, a prasklinu vytmelíme. Tak bych na to šla já – cestou minimálního odporu.

Nojo’, jenomže to by chlapi nemohli bejt profíci a zkušení nábytkáři. “Když už, tak pořádně!” A tak jsme se společně pustili do procesu, který sice trval asi 4 půldny, ale zato jsem za odměnu dostala stůl jako nový, bez jediné chybičky.

Nejdřív bylo potřeba ho rozebrat…

Chlapi mi představili svojí vizi: Musíme stolu sundat nožičky, pak prasklinu odříznout, vyčistit a přilepit zpátky. Znělo to hrozivě (“odříznout”???), ale znělo to jendoduše. A tak jsem si nechala poradit a šli jsme do toho. 

• Fáze “rozebrat” nebyla jen tak. Nejdřív jsme museli vypáčit přilepené spodní klínky, které jednotlivá prkna stolu jistily pohromadě.
• Pak jsme akuvrtačkou sundávali nožičky.
• Když byla deska stolu prázdná, nastínili jsme místo, kudy půjde řez. Bylo zapotřebí, aby co nejpřesněji kopíroval linii praskliny – a zároveň ideálně linii, mezi jednotlivými prkny.
• Už při této práci jsme odstranili (a uschovali!) třísky kolem praskliny, u kterých bylo jasné, že by na cirkulárce odletěly a pak už se nikdy nenašly. I takovéhle drobnosti jsme dopředu ošetřili, aby na výsledku náš zásah nebyl vůbec poznat.

Fešáka jsme odnesli zpátky do dílny. Majzlíkem jsme ještě začistili, co bylo potřeba. Zbavili jsme desku lepidla  a zkontrolovali, jak na sebe obě části teď budou pasovat. Řezem jsme totiž o malou, nepatrnou část stolu přišli, což kdybychom neřešili, projevilo by se to tím, že by z jedné (nebo obou) stran na sebe okraje stolu nenavazovaly). Tuto nepatrnou nerovnost jsme vyřešili bruskou..

Obě části stolu teď dostaly vlastní operační stůl – a když používám lékařské metafory, myslím to vlastně dost vážně.

Doslova dva operační stoly

Nejdřív bylo potřeba připravit na nadcházející operaci (čímž myslím slepení obou částí zpátky do jedné) tu menší část stolu. Hlavní “jizva” byla sice odstraněná, ale na kratší části desky stále ještě bylo pár drobných prasklin, které ale už nevyžadovaly tak radikální zásah. Chlapi se shodli, že je stačí slepit. Lepidlem na dřevo menší praksliny zaplnili – a pak bylo potřeba na ně vyvinout tlak (asi jako když si lepíte boty, tak pak potřebujete tlačit, aby na sebe obě lepené části dobře dolehly). Umístili tedy desku na ponk a pomocí různých hejblátek a udělátek vytvořili z obou stran na desku tlak. Byla to docela pokročilá matematika. 🙂

Takto slepenou desku jsme nechali den schnout, než jsme mohli postoupit do další fáze – lepení celého stolu dohromady. Opakoval se vlastně stejný postup, jako v předchozí fázi – jen zase o chlup složitější. Tentokrát jsme totiž museli spojit opravovanou menší část se zbytkem stolu. Obě hrany jsme tedy potřeli lepidlem a spojili dohromady. Řeknu vám, snažit se pomocí vezměs hranatých nástrojů vyúhlovat kulatej stůl je docela legrace. A nemohla jsem si pomoct, aby to ve mně neasociovalo chirurgický sál.

Celou desku jsme museli zbrousit, abychom se zbavili přebytečného lepidla. A co je zbroušené, je potřeba znovu natřít. Musím říct, že to byla úžasně uspokojující práce, když jsem na bruskou zmatnělý stůl začala roztírat nový lak – jak nádherně znovu vystupovala kresba na dřevě. 

Jakmile lak uschnul (zase to chtělo pár hodin “odpočinku”), už jsme jen zpátky zespod přilepili klínky a přivrtali nohy. A tadá, stůl byl na světě, jako nový.

Nemohla jsem se ubránit myšlence: “Když to tak vezmu, kolik to chtělo práce, netrvalo by stejně dlouho postavit nový stůl?”

Chlapi mi přitakali. Jo, možná dokonce i míň.

Ale o to přece nejde. Krásné věci, které už existují, stojí za to uchovávat a opečovávat. Je to respekt k řemeslu, lidské práci i k přírodě. Navíc mě to bavilo a hodně jsem se naučila. To se mi totiž teď bude hodit. Ale o tom zase příště.

Díky za příležitost, Bonami!