Asi jste si všimli, že jsem nedávno docela dost zkrátila vlasy. Tak jsem se rozhodla napsat proč. A ve finále je ten článek o vlasech vlastně jenom trošku. Moje Postřižiny, podobně jako ty hrabalovské, v sobě nesou něco trošku víc…

Nedávno jsme se na hodině angličtiny bavili o tom, že když holka změní účes, znamená to, že prochází nějakou změnou. Mně se ale mnohem víc líbí tvrzení mojí kolegyně, která říká, že když si žena zkrátí vlasy, nějaká změna v životě ji čeká. To se mi líbí mnohem víc. Znamená to, že se člověk otevírá novým možnostem. A to je přesně můj případ.

Jak už jsem řekla, moje postřižiny nejsou jen o vlasech. Spolu s vlasy jsem ustříhla celou spoustu dalších věcí. Zjistila jsem, že už hodně dlouho za sebou spolu s těmi vlasy táhnu spoustu starostí a vlastně jenom ze zvyku. Mám pocit, jako kdybych se zbavila všech těch drobností, které spoustu let utvářely můj život, ale už v něm dávno nemají své místo. Pouze zabírají prostor pro spoustu jiných věcí, které by mohly přijít.

Všecko to vlastně začalo asi tím, že jsem dala výpověď ve své práci v nadaci. Abych to uvedla na pravou míru, nebylo to tím, že ta práce nebyla dobrá. Ale už jsem jednoduše cítila, že se potřebuju pohnout, že dělám každý den jednu a tu samou práci a to mě ubíjelo. Nehledě na to, že jsem už prostě nechtěla nikomu (ani sebelepšímu šéfovi) dělat podržtašku. Chtěla jsem mít vlastní slovo a být odpovědná sama za sebe, aniž by mi někdo říkal co a jak mám dělat. Sama si nabouchat papuli, když na to přijde, a sama sklízet úspěch za dobře odvedenou práci.
Bylo to tak trochu první vystoupení z komfortní zóny, protože to byly relativně slušný peníze za relativně snadnou práci. A já v tu dobu ještě neměla tak úplně kam jinam jít. Dělala jsem ještě part-time v jedný onlajnovce, ale z různých důvodů se mi tam taky nelíbilo. A tak jsem se začala poohlížet po práci jinde. Věděla jsem, že chci dělat online a měla jsem štěstí a vlastně hned na první pokus jsem natrefila na prima práci – kde jsem mimochodem doteď. Nicméně v době, kdy jsem odcházela z nadace, jsem dlouhým krokem nakračovala do úplného neznáma. Ke stejnému dni jsem pouštěla obě své práce, chystala jsem se do nové a ještě k tomu všemu jsme se stěhovali z Čimic. Teď vím, že to všechno bylo dobré. Svojí současnou práci zbožňuju a byt, ve kterém bydlíme, je nejlepší, jaký jsme si mohli přát. Možná právě tenhle náš vzdušnej palác přinesl do mýho života vítr, který jsem potřebovala. Který to všechno odstartoval.

Víte, těžko se to popisuje, ale od té doby mám pocit, jako že se řítím horskou dráhou života. Že se snažím nasbírat všechno to, co mě teď nějakou dobou míjelo. Jsou to opravdu jen drobnosti, ale mají ohromný význam. Něco se ve mě přeplo a já mám pocit, že žiju láskou. Láskou k životu. Miluju víkendové snídaně na balkóne, ze kterého máme výhled na celou Prahu. Miluju to, že najednou potkávám spoustu nových lidí. Miluju to, jak to v našem obýváku vypadá jako v pralese. Miluju to, jak voní vzduch po dešti. Miluju svojí práci. Miluju svůj parfém, který ale pravděpodobně dost lidem nesedne, protože je dost silný, ale… jsem v něm já! Miluju to, že se mi podařilo zbavit se spousty věci včetně oblečení a opravdu mám pocit, jako kdyby prostor kolem mě dýchal. Miluju to, že od té doby, co jsem si všechna svá přání začla psát, se tyhle moje afirmace postupně proměňují ve skutečnost.

Život prostě je najednou…. lehčí. A tak to tak nějak přišlo, že bylo úplně přirozené odlehčit i ten účes.

A jak to tedy bylo s těmi vlasy? Už dlouho sleduju Martinu Matyášovou a její ateliér St. Territory, ale dlouho jsem se odhodlávala, než jsem se k ní objednala. Už jsem totiž byla unavená z kadeřnic, ke kterým vždycky přijdu s nějakou představou účesu a pak to v lepším případě dopadne “nejedle”. Rozhodla jsem se proto, že si najdu kadeřnici, která je ve svém oboru třída, a které se prostě vložím do rukou. Ať rozhodne, co ke mně a k mému typu vlasů pasuje. Nepasuje k nim totiž jen tak něco. Moje vlasy jsou suché, dost se lámou a ať dělám, co dělám (dokonce jsem i něco přes rok byla na No Poo), nepomáhá to. S kvalitou mých vlasů to bude ještě hodně dlouho běh na dlouhou trať, se střihem mi ale MartiMaty pomohla perfektně. A když mi navrhla, ať ještě jednou dám šanci mikádu, zjistila jsem, že vlastně ano, celou dobu asi toužím za se po krátkých vlasech. Martině jsem tak nějak… věřila. A dobře jsem udělala!

Jo a mimochodem, pokud se taky chystáte sundavat delší kus vlasů, zvažte, jestli se je nerozhodnete darovat. Vaše vlasy mohou pomoct třeba dětem s rakovinou. Sama jsem to už jednou udělala.