“Kdo jsem já?”
To byla první věta napsaná do deníku pro rok 2021.
Bylo pár dní po Novém roce. Ležela jsem v pátém patře soukromé kliniky na Vysočanech, dívala se z obrovskýho okna do tmy na stále ještě vytíženou čtyřproudou silnici a přemýšlela o tom, co bych měla na svém životě změnit, abych v něm byla šťastnější. Abych byla zdravá. Věrná sama sobě. Druhý den mě čekala operace, která měla odhalit, jestli trpím “jenom” na cysty, nebo je to endometrióza. Sama v sobě jsem to ale věděla. Dávno předtím než mě na operaci poslali, dávno předtím, než jsem vyměnila gynekologa, několik let, co jsem chodila po doktorech a snažila se odhalit příčinu těch obrovských bolestí, které mě jednou za čas zachvátily a na několik nekonečných desítek minut poslaly do pekla hrozných agonií.
Nemoc jako řeč ženské duše
Večer před operací jsem si pročítala knížku Nemoc jako řeč ženské duše. Studovala jsem ji už od Vánoc a našla v ní hodně odpovědí. Třeba to, že za vznikem cyst z psychosomatického pohledu stojí ženská tvrdost. “Opevnění” postavené v důsledku citových zranění a neschopnosti projevit své jemné stránky a pocity, které jsou skrývané za hradbou tvrdosti a neprostupnosti. Stejně jako vajíčko, které během ovulace nepraskne, protože folikul ve kterém se skrývá, má příliš tvrdou skořápku.
A že ty bolesti, které mě provázely, když cysta praskla, byly důsledkem toho, že jsem svoje pocity nenechala přirozeně proudit a ona pomyslná poslední kapka, kterou moje opevnění už nebyla schopné udržet, způsobila protrhnutí hráze a nekoordinované vyvalení vší té bolesti ven. Srůsty, které mi během operace odstraňovaly, zase signalizovaly to, že se moje tělo snaží na fyzické úrovni vytvářet pocit (chaotické) stability a jistoty, kterej jsem necítila sama v sobě.
A všechno velmi často odkazovalo k nezpracovanému konfliktu primárních ženských principů – Luny (aspektu mateřství) a Venuše (aspektu milenecké lásky).
To všechno jsem byla já. Uzavřená v pevnosti svých neprojevených emocí, bez pocitu vnitřní stability v životě. A tak moc se snažíc o mateřství, že jsem byla ochotná přehlížet svůj nedosycený milostný život.
A tak jsem si dala závazek. Novoroční předsevzetí, chcete-li. Spolu s tím, jak nechám doktory vyčistit svoje tělo a dostat se zpět do bodu 0, budu tenhle rok čistit sama sebe a svůj život.
A věnovat ho tomu, že dosytím svůj aspekt Venuše.
Když se teď dívám na ten rok zpátky, myslím, že se mi to docela povedlo.
Tohle jsou podle mojí chytré knížky jeho klíčové projevy:
Princip Venuše
(podle Margit Dahlke)
-
Láska. Venuše prožívá lásku k lásce samotné. Flirtuje jen pro to dobrodružství samotné a je zamilovaná do pocitu lásky mnohem víc než do konkrétních mužů.(✅ Splněno na 110 %)
-
Sex. Venuši odpovídá luteální (poovulační) fáze cyklu, kdy žena produkuje hodně progesteronu a početí je velmi nepravděpodobné. U žen, které jsou více spjaté s tímto archetypem, právě v tuto dobu stoupá libido a otevírají se cesty ke kreativnějšímu prožívání sexuality a milostného umění.(✅ Rozhodně checked)
-
Manželství. Mytologicky je Venuše/Afrodita spojena v manželství s kovářem Hefaistem. To ale pro ni není důležité natolik, aby se pro něj vzdala dobrodružství milenecké lásky. Funguje to i obrázeně. Přestože muži Venuše milují a vyhledávají je jako milenky, mnohem častěji si za manželky a matky svých dětí volí ženy nesoucí opačný archetyp Luny.
(✅ Bohužel, bohudík ano)
-
Mateřství. I Venuše přivádí na svět děti, není to ale její primární misí, ale přirozeným důsledkem jejího milostného konání. Dceru Harmonii (bohyni rovnováhy) a syna Eróta (boha lásky) se jí podaří splodit z jejího vášnivého mileneckého vztahu k Martovi.
(❌ Not yet)
-
Stíny. Novodobé Venuše v sobě často ze strachu potlačují svou archetypální roli posvátných prostitutek, které zasvěcují muže do lásky. Stíny se projevují v odmítání a snižování hodnoty tohoto projevu ženství.
(✅ Prozkoumáno)
Zima: Čištění těla
Začala jsem od té nejsvrchnější vrstvy. Od možných fyzických příčin mé nemoci. Po návratu z nemocnice jsem se proto pustila do programové očisty těla jako takového. Měla jsem nastudovanou protizánětlivou kuchařku a rozhodla jsem se na nějakou doby vyhýbat všemu, co by mi mohlo záněty v těle znovu spustit. Poctivě jsem to jako detoxikaci držela asi čtvrt roku. Po zbytek roku jsem přirozeně najela na odlehčenou verzi tohoto stravování, kdy jsem pořád měla na paměti, co mi dělá dobře a co může škodit, ale přistupovala jsem k tomu už více intuitivně. Cvičila jsem hormonální jógu, užívala bylinkové preparáty a sama na sobě cítila, jak mi to dělá dobře.
Jaro: Tělo, tanec a krása
Jak jsem se víc a víc začala zaměřovat na tělo, začalo mě to víc přivádět k samotné komunikaci s ním. Projevilo se to i v oblékání. Tak jako jsem loňský rok přirozeně tíhla k neutrálním a něžně růžovým barvám, tenhle rok mě poprvé začala přitahovat červená ve všech jejích odstínech. A tak jsem tomu dala prostor. A připadala jsem si nejkrásnější, co jsem kdy byla.
Projevilo se to také v tanci, který mě letos úplně pohltil. Stala se z něj taková moje osobní forma meditace. Vypnutí hlavy, které jsem tolik potřebovala. A to mě taky přivedlo k dvouletému cyklu Mysterijní školy vědomého ženství, mému prvnímu setkání s praktickou tantrou.
Léto: Tantra, strach a láska
Někdy mezi beltainem a slunovratem přišel nápad, který dodnes nedokážu úplně pochopit. Bez jakékoli naváznosti jsem pocítila, že bych měla proniknout do tajů tantrických masáží. A ještě ten den jsem se přihlásila na výcvik. Bylo to jedno z nejrychlejších a nejpřekvapivějších rozhodnutí mýho života, ale to nutkání bylo tak silný, že jsem tohle volání duše nezpochybňovala a rozhodla se mu naslouchat.
Pak přišel slunovrat a s ním i naše zásnuby. Pavel mi připravil nádherný den, na jehož konci čekal prstýnek. Vyvrcholení naše vztahu. Ve všech slova smyslech. Byl to nejkrásnější den našeho spoluputování. Byl to přechodový rituál, který ale nevedl k jeho posunutí, ale završení. Dva týdny nato jsem totiž jela na onen tantrický výcvik, který s našimi životy zatřásl, abychom si uvědomili, kdo ve skutečnosti jsme.
Bylo to 10 nejintenzivnějších dní mýho života. Když pracujete se sexuální energií, dá se to čekat. A co teprve, když na téhle cestě potkáte někoho osudového. Spřízněnou duši, učitele anebo jenom spolupoutníka, se kterým jste se v jednu chvíli ocitli na podobné životní křižovatce. Kdo vás vším tím provede a vy se dostanete mnohem dál a hlouběji, než jste si dokázali představit, že je možné. Kdy cítíte obrovskou lásku k lásce samotné, až vlastně nevíte odkud to všechno pochází. Po těchhle 10 dnech už zkrátka nic nebylo stejné. Nic, kromě mě samotné, toho jádra mojí duše, která konečně dostala prostor být vidět a slyšet.
Následovalo léto plné strachu a lásky. Bolesti z přetínání pout a prázdnoty. Ale i velmi rychlé a léčivé náplasti proti této bolesti. Stavy, kdy jsem se propadala do nejhlubší úzkostí. Ale i stavy mimořádné extáze a překvapivých milostných zážitků.
A jak se léto překulilo do podzimu, objevil se Muž a já se znovu zamilovala. A okamžitě jsem v tom rozpoznala další z mých životních lekcí, vzorců, které se v mém životě opakují, a budou se opakovat dokud se z nich nepoučím.
Podzim: Fáze milenky
Podzim je vlastně taková luteální fáze v přírodě. Završení plodného období a čas sklizně a potěšení z úrody. A jestliže je pro Venuše luteální fáze tím nejsmyslnějším obdobím, pak to tento podzim rozhodně potvrdil. Užívala jsem si svou roli milenky, doplňovala si všechno to, co mi po dlouhou dobu chybělo.
A s příchodem téhle nové lásky jsem se rozhodla poléčit si svoje vztahové vzorce. Začala jsem hodně řešit ty stále se opakující události v mém životě. Proč mám tendenci vrhat se ze vztahů do vztahů? Proč jsou všechny moje lásky zacílené na nedostupné muže? A proč mi život posílá do cesty ty ženaté? Moje léčitelka mi odhalila starodávný koncept posvátné prostitutky, ženy milenky, která má v moci otvírat muže (a spolu s tím i ženy) do lásky. Jejím úkolem je dělat to pro lásku samotnou, ale nenechat se přitom obírat o vlastní srdce. Přijetí této představy mi pomohlo zbavit se velkých pocitů viny. A nastartovalo to jeden obnovovací proces.
Velmi záhy nato mě totiž pak osud, vesmír, Bůh nebo co to vlastně je propojil se ženou jednoho z těch “cizích” mužů, které mi život zavál do cesty. Ženou mýho tantrickýho spolupoutníka. Ale to už byla zima na spadnutí.
Zima: Stíny a smíření
Za nějaký čas jsme se poznaly osobně. A bylo to setkání, za které jsem z celého srdce vděčná. Pomohlo mi dosáhnout smíření, odpuštění, velkého porozumění a pocítit i velké propojení. Jedna v druhé jsme viděly sebe sama. Obě jsme totiž byly sebou i tou druhou. Kruh se uzavřel. Odnáším si velký pocit lásky. A světla, které mě může provést mou současnou temnotou.
V těchhle krátkých dnech zaobalených do nekonečných večerů na mě začaly samy vyplavávat moje stíny. Hlava mi začínala spouštět mojí touhu po kontrole. Snažila jsem se věci držet ve svých rukách, namísto toho, abych je nechávala volně plynout. Znovu jsem se ocitla ve vězení svých představ a myšlenek, které začínaly přebírat kontrolu nad mým životem.
Díkybohu jsem měla příležitost na krátký čas změnit prostředí a uchýlit se do ticha sebe sama. V předvánočním klidu Františkových lázní jsem si léčila svoje vyčerpané, rozbolavělé srdce a hledala zpátky svůj střed. Prázdnota nicnedělání mě napojovala zpátky do těla. Zazdrojovala jsem se. A využila tohohle temného období k prozkoumávání těch svých stínových oblastí, které se bojím nechat vyplavat.
Letošní Vánoce jsou tedy daleko té romantické idyly plné světýlek, voňavých perníčků a vřelé láskyplnosti. Ve skutečnosti je to spíš stezka odvahy, temnej tunel, kde nevíte, kdy na vás co vyskočí. A sice víte, že někde skončí, ale nevíte za jak dlouho. Ale jakkoli temně to zní, vím že to je dobře. Ten čas, kdy jsme se učili svojí temnotu schovávat, je pryč. Věřím tomu, že až tehdy, kdy se nám podaří svojí temnotu uvidět a příjmout, můžeme skutečně povyrůst. A tohle období na konci roku je k tomu přirozeně stvořené. Život. Smrt. Znovuzrození.
0 komentáøù