Myslím, že alespoň jednou za život se to musí stát každému.

Rána, která vás položí na kolena. Která vás vrhne do nejtemnější temnoty. Která vás připraví o pocit smyslu. Která fyzicky bolí, ale žádný léky na ni nezabíraj. Je to součást umírání. A umírání sakra bolí. Ale guess what. Jak řekla dneska moje čarodějnice Dáša, je to taky iniciace. Něco umře, aby se něco jinýho mohlo narodit.

Já tu svojí iniciaci pěkně dlouho odkládala. Protože jsem se bála. Bála jsem se přiznat si, co mě možná čeká. Bála jsem se opustit cesty, který jsem si celej život tak pěkně připravovala. Bála jsem se přejít na ty neprošlapaný kamzičí stezičky, protože nejsou dobře značený, nejsou zanesený v mapách a to, kam vás dovedou, musíte zanechat svýmu vyššímu já a bohu dobrodružství. Bála jsem se pustit se do neznáma.

K smrti jsem se bála.

A tak smrt přišla. Abych se bát přestala.

Ta rána může u každýho nabrat jiných podob. Pravděpodobně hodně záleží na tom, v čem vás život potřebuje posunout. U mě to byly odjakživa vztahy. Většinou k mužům. Ale hlavně k sobě. Na to jsem si ale musela teprve přijít.

Čekání na happyend

Měla jsem to všechno naplánovaný. Velká svatba. Dítě do třiceti. Dům a hypotéka. Happily ever after.

Pro svojí vizi jsem dělala všechno. A přesto to nevycházelo. Z obou mých svateb sešlo krátce po zásnubách. Moje tělo si vytvářelo armádu bojující proti jakýmkoli snahám o otěhotnění.

Jako kdyby můj sen ve skutečnosti nebyl můj.

Ale nevzdávala jsem se.

Jenom jsem ty mety posouvala.

Zůstávala ve vztazích, které byly pro obě strany toxické.

Abych v nich zůstala, musela jsem postupně uzavírat jednotlivé části sebe sama.

Svoji impulzivnost, svojí divokou povahu. Svoji dramatičnost. Emocionálnost. Svůj oheň. Bylo to vždycky moc nebezpečný. Protože ta druhá strana měla ohně příliš mnoho a spolu jsme tvořili ničivý požár. Protože ta druhá strana měla ohně příliš málo a tak se všech plamenů bála.

A když jsem pak jednou potkala člověka, v jehož ohni jsem viděla sama sebe, bylo to pro mě osudový. Tenhle oheň vzplanul z vášně, ta rozdmýchala lásku a ta začala vrhat stíny na všechno, co jsem si doposud myslela, že dělám dobře. A osvobozovat to, co jsem v sobě uzavřela v domnění, že je to špatně. Jestli vám to přijde nepřehledný, tak to čtete správně. Pořád se v tom sama snažím zorientovat. Ale když jste dlouho zvyklí něco dělat určitým způsobem, jak poznáte, že to ve skutečnosti není vaše? Jak poznáte volání svýho srdce od toho, co vám našeptává rozum? Byla jsem z toho zmatená, nerozuměla jsem sobě, nerozuměla jsem svojí lásce a propadala jsem se stále hlouběji a hlouběji do svých vnitřních temnot. No a pak jsem se popálila. Vydatně. Ten kluk, se kterým jsem oněch pár měsíců chodila, totiž nikdy nechodil se mnou. Shořelo všechno, co jsem chtěla, na čem jsem lpěla, všechno, co nebylo skutečný.

A já musela utýct.

Abych ty popáleniny jenom nezakryla náplastí a neutlumila analgetiky.

Abych získala odstup a týhle zkoušce porozuměla.

A tím se mohla doopravdy poléčit.

A tak jsem odjela.

Sbalila svůj život do 70l zavazadla a všechno ostatní do krabic.

Svůj milovaný byt přepůjčila kamarádovi.

Koupila si jednosměrnou letenku na druhej konec světa.

A vyrazila.

Dopřála jsem si čtyři měsíce na to prozoumat svoje zacyklený vztahový vzorce.

Abych si uvědomila, že ten nejdůležitější vztah, který jsem si potřebovala poléčit, byl vztah sama k sobě.

Odjela se vědomě rozložit, abych se mohla zase poskládat. Jinak. Pomalu, postupně, ne podle toho, abych na někoho dobře působila, abych naplnila očekávání toho, co si myslím, že po mně chce nějakej mužskej. Tentokrát jenom sama pro sebe. All me.

Navenek to vypadalo jako moře, koktejly, romantika a dobrodružství. A ono to taky takový bylo. Jenomže na pozadí toho všeho se toho hodně dělo. Nebyl den, kdy bych se nesetkala se situací, která mě o mně něco nového nenaučila. Byly dny, kdy jsem zvládla plakat radostí i zoufalstvím během jednoho odpoledne.

Potřebovala jsem utýct český zimě a jít naproti sluníčku, protože na takovou práci ho potřebujete hodně. A taky moře. Nové podněty. A čerstvé ovoce k snídani.

Procestovala jsem tři země. Mexiko. Guatemalu. Ekvádor.

V Mexiku jsem se válela na pláži, slzela do už tak dost slanejch Margarit a sytila se tacos a mangem.

V Guatemale jsem znovu nacházela radost. Uprostřed pestrobarevnejch měst. Na vrcholu soptícího vulkánu. V obklopení hippíků a rastafariánů. Sytila smysly a smyslnost.

V Ekvádoru jsem se ponořila do sebe. Na Galapágách mluvila s Bohem. Sdělil mi, abych důvěřovala tomu odvážnýmu plánu, který se mnou má. A pak jsem odjela do džungle tuhle vizi integrovat. Uprostřed amazonskýho pralesa se při posvátné ceremonii poddala spiritu liány a nechala tu smrt projít taky tělem. Celý proces se tím završil.

A pak jsem se vrátila do Evropy. A nechala si ještě měsíc na integraci toho, co se stalo, než se vrátím zpátky domů. Naplnit svůj Boží plán. 🙂

Boží plán

Můj osobní a pracovní život jako by doposud byly v přímým rozporu. Tam, kde většina lidí plánuje, šplhá po kariérním žebříčku a dosahuje cílů, tam já se jen vezu a překvapivě mi to vychází. A tam, kde ostatní nechávají věci jen tak se dít, já na sebe tlačím. Biologický hodiny, společenský očekávání, strach z toho, že budu divná teta v maringotce s kočkama. To, co mi Bůh na tý galapážský pláži jednoho večera řekl, to, co následně moje terapeutka podpořila, to, o čem sám od sebe mluvil ekvádorský kurandero po posvátné ceremonii, bylo, abych na sebe tlačit přestala. A když vám to samé nezávisle na sobě řeknou tři takovéhle autority, měli byste si dát sakra záležet a poslechnout je.

Možná nebudu mít děti.

Možná nebudu mít dům.

To ale neznamená, že nebudu šťastná.

Možná že to, co teď potřebuju, je tohle všechno pustit a ještě se trochu toulat. Bez domova, bez plánů, bez kotev.

Vstoupit do prázdna a oddat se mu. Protože jenom potom se ho můžu přestat bát.

Navíc, jak řekl můj Dutch sweetheart, když cestujeme, vystupujeme z těch rolí, které hrajeme pro ostatní. Máme příležitost začít znovu, s čistým štítem. A spojit se s tím, kdo ve skutečnosti doopravdy jsme.

A to je velká pravda.

Takže teď pouštím svůj milovaný byt. Co bude dál ještě nevím. Ale on mě život navede.

Ten rozchod, kterej mě tak složil, byl ve skutečnosti impulz.

To, co mě k tomu muži tolik přitahovalo a v čem jsem vnímala naši osudovost, ve skutečnosti byly potlačené aspekty mě samotné. Aspekty, které potřebuju vrátit zpátky do svýho života, nezávisle na tom, kdo v něm jde či nejde spolu se mnou.

Teď už vím, že si do života vždycky přitáhneme přesně to, co sami odrážíme. Že na své cestě potkáváme učitele, kteří nás mají v našem rozvoji podpořit. A občas je to prostě sladký a občas to bolí. Občas jsou to jen letmá setkání, občas krátké etapy společné cesty, občas je to doprovázení na celý život.

Už vím co chci, ale pořád ještě tam nejsem.

A bude to ještě zatraceně dlouhý, než se tam dostanu. Jestli vůbec někdy.

Teď už ale mám aspoň ten správnej směr. Kompas.

A i když konečně, konečně cítím vztek, zároveň už taky vidím to, co se skrývá za ním.

Vděčnost. Za to, že mi ukázal můj horizont.

P.S. Tohle je ve zkratce to, o čem teď píšu. Opravdovou knížku. Větší detaily, niterný procesy a zážitky z cest sepisuju do deníku. Intimního cestopisu. Podpořit jeho vznik můžete tady.