Tohle je jeden z nadcházející série článků, na kterej když příslušné autority přijdou, budu asi muset vrátit diplom. A co! Součástí mýho studia totiž bylo také naučit se myslet za sebe. A pokud jsem posledních pět let od státnic neprodělala postupnou lobotomii, sem mě moje myšlení dovedlo:

Idea ženy a genderový diskurz

Jak bychom dneska měly vypadat, působit, vystupovat vůči ostatním lidem? Našimi idoly jsou takové ty silné, nezávislé ženy, které si dokáží se vším a za všech okolností poradit samy. I já jsem cvlastně vyrůstala v představě, že bych taková měla být.

Na úvod sem vnesu trošku té genderové socio-filosofie. Jako ženy teda bojujeme proti tomu patriarchálnímu systému. Vyzbrojily jsme se dominancí, soutěživostí a bojovností. A snažíme je vydobýt si svoje místo ve zdánlivě mužském světě.

Přijaly jsme pocit, že bychom se všichni měli chovat jako muži. (* pro nedostatek vhodnějších termínů budu pracovat s pojmy ženské/mužské vlastnosti ve smyslu jinové/jangové. Tuším ale, že bych velkou část čtenářů touhle terminologií odradila). Že ta mužská nátura je ta silná, ta neohrožená, ta, která řídí svět. A těchhle schopností jsme se začaly dožadovat i my. Vycházíme ze školy s jasně mužským způsobem přemýšlení a nazírání na svět. Učíme se data a přemýšlíme v číslech. Vyzdvihujeme racionalitu a uměřenost na úkor intuice, kreativity a emocionality – což často považujeme skoro za sprostá slova. V neutuchajících snahách o zrovnoprávní jsme se staly přesně tím, proti čemu jsme vyrazily do boje. Staly jsme se kolaborantkami mužského světa, bojující proti světu ovládanému muži.

Až teď si uvědomuju, jak je ta logika celá úplně špatně.

V žádném případě tím nechci říct, že bychom se jako ženy měly smířit s nějakou podružnou rolí našeptávaček a zákulisních tahaček za nitky. Jenom že celej ten vesmír funguje trošku jinak. Duálně a v té dualitě i harmonicky. Že každý z nás, muži i ženy, jsou jakýmsi mixem těch ženských i mužských vlastností, ale náš *ehm ehm* patriarchální diskurz nás vede k tomu, že bychm měli akcentovat právě ty mužské. A že ty ženské vlastnosti jsou špatně. Že jsou slabé a nežádoucí.

A tahle rovnoprávnost, ve které jsme podvědomě uznaly ony “mužské aspekty” za významnější, jde vlastně v přímém rozporu s představou rovnoprávnosti. Ta opravdovější rovnoprávnost totiž zřejmě spočívá v uvědomění si, že bychom se neměly snažit vyrovnat mužům v jejich mužských kvalitách. A že namísto toho, abychom se předháněly ve výkonnosti, měly bychom zkusit najít cestu zpátky i k tomu svýmu původnímu ženství. Ty cesty spolu nesoutěží. Každá zkrátka běží po jiné ose. A na své cestě se protínají.  Ale jakmile se snažíme vychýlit na osu opačné polarity, vytváří to v nás i všude kolem nás nesoulad.

Tohle ale nejsou žádné snahy o novou společenskou revoluci. Nepochybuji o tom, že bych byla velmi brzy ukamenovaná protiargumenty. Dravě. A bojovně. Co člověk, to asi názor. A já jsem si k těmhle zkrátka dospěla. Chci teď mluvit spíš o té praktičtější rovině. O tom, kam nás tyhle naše tendence dovádí. A v duchu vědecké metody a v souladu s porušováním jejích pravidel to pojmeme jako kvalitativní výzkum. Na mně.

Xena, princezna bojovnice

Byla jsem pyšná na to, jak jsem samostatná. Že si ve svém životě vystačím sama. Že na ten každodenní život nikoho nepotřebuju a se vším si poradím. Že můžu zvednout svůj pomyslný prapor a bojovat za nová společenská pravidla.

Stala se ze mě zkrátka taková Xena, princezna bojovnice. Neohrožená, silná, samostatná, brutálně racionální a za každých okolností nehorázně sexy baba. Přesně takhle vypadá idea ženy jako produktu pornoprůmyslu. Hlavně žádné emoce, zato vždy připravená na sex a jen co s ním skončíme, běž si po svejch.

A při tom naplňování představy o Xeně jsem si v průběhu života osvojila názory,

• Že ženské kolektivy jsou hejna štěbetajících husiček. Tolik jsem tomu věřila, že mám celý život mnohem víc kamarádů než kamarádek. A nejedno takové kamarádství pak zákonitě přerostlo někam, kam nemělo.
• že ta idea ženy, ke které bychom se měly přiblížit, je ta silná, neohrožená, nezávislá ředitelka zeměkoule.
• že jemnost, křehkost a emotivnost jsou příznakem slabosti.
• že pláč je zavrženíhodný a že brečící holky nemá nikdo rád.
• že projevovat jakékoli emoce je nežádoucí. A že si (zejména na veřejnosti) máme za každých okolností zachovávat odstup a pokerovou tvář. No a tak dále.

Jsme zkrátka vychovávané k tomu být průbojné, silné a důsledně racionální. Že to jsou ty pravé hodnoty. Jenomže chtě nechtě – ty emoce pořád máme. A jakmile s nima neumíme pracovat, zaděláváme si na průšvih. Jakkoli je popřeme, jakkoli je zaženem do kouta, jakkoli je udusáme v těch nejskrytějších koutech naší mysli, ony nezmizej. Najdou si svou vlastní cestu. Když jim nedáme průchod, najdou si ho samy. A ten pocítíme až mnohem později. A dost možná nenávratně.

Sebepopírání a ukládání emocí

A přesně tady někde začal můj problém. Než přejdeme ale k tomu velkolepému finále a skandálnímu odhalení, pojďme na chvíli ještě zabruslit do jiných rybníčků.

Právě teď si žiju jako surfař na vlnách oceánu synchronicity. Jedním z příkladů těch nenáhodně šťastných náhod je epizoda Weefina podcastu Nastav dUši s Evou Kejíkovou z blogu Eva Ženám. Eva si podobným způsobem také prošla sebepopřením. A v jejím případě to vyústilo v dlouhodobý boj s endometriózou, nemocí, která jak ona sama nazvala, krade ženám jejich ženství. Visela jsem na každém jejím slově, protože ačkoli s rozdílnou diagnózou, podobným příběhem jsem si prošla i já sama.

Můj život s Honzou byl v mnoha ohledech moc krásný a nikdy na něj nezapomenu. Díky němu jsem dospěla v toho člověka, dospěláka, kterým jsem dneska a jsem mu vděčná za spoustu velkých životních zkušeností, ze kterých mohu čerpat. Náš vztah byl ale celých dvanáct let přetahováním se o pomyslné lano dominance. Byl to souboj, byť láskyplný, ale byl to zápas. A jednou z těch velkých věcí, za které mu vděčím, a které jsem si z tohohle zápasu odnesla, je moje nezávislost. Jako ale každá velká věc, i tahle má svou stinnou stránku.

Naučila jsem se žít sama za sebe, nezávisle na ostatních. Nemyslím tím sobectví nebo egoismus, ale takovou tu osobnostní izolovanost, hradbu, kterou jsem se vymezila od vnějšího světa, a ve které jsem dokázala žít nezávisle na čímkoli a komkoli. Naučila jsem se díky tomu prosadit se, odejít na volnou nohu a udržet se na ní, přestěhovat se docela sama a bez pomoci kohokoli, přivrtat si police, zrenovovat nábytek a zbrousit parkety. Naučila jsem se vyměnit kola na autě, překonat rozchod bez emočních dramat, nainstalovat internet a vést firmu. Vlastně jsem se naučila vyřešit si všechno sama. Být závislá jen sama na sobě. Nepotřebovat ničí pomoc. 

Nojo, jenomže o co si v životě žádáme, to často doopravdy i dostaneme.

Když si špatně přejeme

Takže tím, jak jsem si v sobě vyvolala pocit, že všechno zvládnu a se vším se vypořádám, jsem si vlastně docela zavařila. Ono se to totiž vyplnilo.  Poradím si se vším a nikdo na mě nemůže. 

A projevilo se to na mém zdraví. Během všech těch let jsem si vytvořila tak silné odhodlání, že se se vším vypořádám, že jsem si psychosomaticky vybudovala přehnanou imunitu. Prakticky nikdy nebývám nemocná. A když, tak si s tím velmi rychle poradím. A když jde natolik do tuhýho, že na to i tahle moje superimunita nestačí, moje tělo se uchýlí do sebepopírání. Odstrašujícím příkladem budiž můj příběh se zánětem páteře, který celé dlouhé měsíce ukrutných bolestí doktoři nedokázali odhalit. Jakto? Moje tělo zkrátka do poslední chvíle odmítalo projevovat jakékoli příznaky nemoci. Jednoduše se tvářilo, že tu žádný problém není.

A tím zdaleka nekončíme. Kromě toho, že se se vším vypořádám, vybudovala jsem si v sobě také přesvědčení, že nikoho nepotřebuju. A na to opět zareagovala právě moje imunita. Ta posílená armáda, která mě má bránit, se rozhodla útočit i na přátelské linie. Okamžitě napadá a zneškodní jakoukoli snahu spermií vyrazit si potykat s mým vajíčkem. Prakticky tak kvůli své imunitě nejsem schopná otěhotnět.

Jsem přesvědčená o tom, že to není nezvratný stav. Stejně jako Eva Kejíková porazila endometriózu, věřím tomu, že když se dostanu až k jádru toho problému a vyřeším si ho v sobě, můžu i já tu svou bojichtivou imunitu trošku umravnit.

Takže takhle začala moje cesta. Pouť za obnovou kontaktu s tou mojí ženskou, jinovou stránkou, kterou jsem v sobě tak dlouho potlačovala. Věnuji se svému tělu i duši a komunikuji se sebou. Jakkoli ujetý by mi to dřív přišlo, teď doma často tančím. Chodím na masáže. Vyvářím si nový vztah se svým tělem a projevuji mu lásku. Nosím sukně a opravdu si v nich připadám krásná. Zkouším různé terapie a nechávám ze sebe postupně odtékat všechny ty staré, neprožité emoce a křivdy. Jen tak si doma zapálím svíčky a dělám si radost. Praktikuji “emoční tekutost” – znamená to to, ze zkrátka chodím a pláču. Nebo se směju. Nebo v jednu chvíli pláču a směju se. Prožívám vztek a topím se v lásce a něze. Mluvím pravdu a snažím se si v sobě nic neukládat.

Je mi jasné, že to bude dlouhej proces. Ale tuším, že to teď dělám správně. A na závěr trochu ezo-literatury:

“Existuje proroctví, podle něhož Zemi na počátku třetího tisíciletí postihnou velké klimatické změny, které se odrazí na zdraví, ekonomice a sociální organizaci společnosti. Přijde chvíle, kdy se ženský duch probere z dlouhé letargie trvající více než pět století, aby pomohl zrození světa plného míru a harmonie.” – Kurandera