Dostala se mi do rukou výborná knížka od Johna Graye – Mars a Venuše. Rozhodně ji doporučuju každému, kdo (podobně jako občas já) má pocit, že se ve vztazích nikdy nemůžeme pořádně pochopit. Že muži a ženy prostě mluví každý tak trochu jinou řečí. A ono na tom něco je. Opravdu to je tak, že komunikujeme každý úplně jinak. Na vině ale nejsou hlasivky, ale hormony. O jeden takovej komplexní aha moment z této knížky bych se teď s vámi chtěla podělit.
Přestože to píšu primárně pro holky, dost si z toho odnesou i kluci. Možná konečně svým holkám porozumí. 🙂
Rychlá zmínka o ženské cykličnosti
Úvod projedu jen velice rychle. Na každým druhým ženským blogu (aspoň v mojí bublině) už existuje nějaký článek na téma ženské cykličnosti. Dokonce si pamatuji, že když jsem tenhle blog někdy kolem roku 2015 zakládala, byl to i jeden z mých prvních článků. V průběhu divoké snahy o sebedefinování jsem ho ale smazala. A vlastně to není na škodu. Tehdy jsem celému tomu tématu ještě zdaleka tolik nerozuměla.
Kdo je v tom ale ještě nový, pro základní rozhled asi nejlépe poslouží web Cyklická žena nebo přímo knížka od Mirandy Gray. Velice v kostce jde o to, že v důsledku hormonálních změn prochází ženské tělo každý měsíc čtyřmi fázemi – mění se jeho potřeby, ale i schopnosti – a má to na nás tak velký vliv, že to může vypadat, jako kdybychom každý týden byly někým úplně jiným. Pokud se žena dokáže na tento svůj cyklus napojit, nejenom že vyřeší problematické PMS a bolestivou menstruaci, ale dokáže taky využít jednotlivé (neoddiskutovatelné) výhody každé fáze ve prospěch svého růstu.
Hormonální kámoši
Teď se na to podíváme z biologického hlediska. Naším cyklem nás provází čtyři společníci, kteří jsou s námi zcela propojení. Samy svým jednáním ovlivňujeme to, do jaké míry s námi který z nich tráví čas – a čím víc času s tím kterým společníkem strávíme, tím víc ovlivňuje naše chování.
Testosteron (kterého bychom měli mít asi tak 10x méně než muži, ale stále ho máme) je ten ambiciózní boss uvnitř nás, dotahovač, organizátor a vítěz argumentačních bitev. Dneska u žen často převládá právě tenhle vnitřní manažer – ale platí, že čím víc ho v sobě máme, tím méně dokážeme produkovat estrogenu. Příliš mnoho testosteronu z nás dělá takové ty “bossy” manželky, které drží partnery v chomoutu a otěže rodiny ve svých rukou.
Estrogen je takový miláček, díky kterému se vmžiku dokážeme proměnit v křehké pečující květinky, láskyplné bytosti, které se pro ostatní dovedou rozkrájet.
Progesteron je jako dobrá kámoška. Pomáhá nám v přechodových fázích a je hlavním pohonem našich sociálních vazeb. Progesteron taky “umravňuje” náš estrogen, pokud nad námi přebere příliš velkou vládu.
Oxytocin je druhý takový vyrovnávač a představuju si ho jako takové rozesmáté dítko, které v nás dokáže vyvolat absolutní pocit štěstí. Oxytocin jako jediný dokáže u žen snížit příliš vysokou hladinu testosteronu, vrátit jí k její ženské stránce a doplnit estrogen.
Potřeba lásky, společnosti, samoty a času pro druhé
Teď do toho zamícháme tři, resp. čtyři různé potřeby, které podle Graye (a já bych se pod to podepsala) ve vztazích s lidmi prožíváme.
Čas, který trávíme “pro druhé” trávíme dnes nejčastěji v práci – ať už tím myslíme tu, kterou dostáváme zaplacenou, nebo tu, kterou trávíme povinnostmi v domácnosti nebo péčí o rodinu. Práce ve většině dnešních profesí znamená notnou dávku stresu, potřebu (sebe)organizace a analytického myšlení. A právě v práci se často příliš “nadopujeme” testosteronem – a horko těžko pak tuhle hladinku dorovnáváme dalšími hormony.
Další potřebou je čas, který trávíme v páru. Ten obohacuje náš organismus o spršky oxytocinu, díky kterým se cítíme šťastné, přešťastné. Oxytocin stimuluje produkci estrogenu, který nám pomáhá vyrovnat to testosteronové předávkování, ale pokud se na příjem oxytocinu příliš upneme a vyžadujeme příliš mnoho času stráveného v páru, začneme být rozmrzelé, needy a ničeho nám není “dost”.
A pak je tu tzv. “čas pro sebe”, který chceme trávit mezi přáteli nebo jednoduše samy se sebou – zkrátka tím, že pečujeme jen samy o sebe a o své potřeby. Díky tomu náš organismus produkuje progesteron, který dokáže vyrovnat onu případnou nadměrnou produkci estrogenu. Podle Graye platí, že jakmile začneme být rozmrzelé a “závislé”na partnerovi, znamená to příliš mnoho estrogenu – což vyrovnáme právě tím, že se od partnera odstřihneme a jsme zkrátka samy – nebo s přáteli.
Ženský cyklus: Návod k použití
Aby to bylo ještě o fous složitější, přirozená produkce hormonů je v každou fázi našeho cyklu jiná – a měly bychom proto alespoň na pozadí nést v patrnosti, co v danou dobu zrovna naše tělo potřebuje – a jak tomu jít trochu naproti.
Pro popis ženského hormonálního cyklu ráda používám metafory jaro (období po menstruaci), léto (období kolem ovulace), podzim (období před menstruací) a zima (menstruace).
V období ženského “jara” si nejlépe a nejpřirozeněji dovedeme poradit s prací a vysokou dávkou testosteronu, kterou při ní produkujeme. Testosteron je v této fázi žádoucí a pokud jeho produkci podporujeme, jsme spokojené. Ve vztazích se to projevuje tak, že zaměstnáváme hlavně samy sebe, jsme produktivní, plné energie a partner je pro nás milý společník, který žije vedle nás. To ale neznamená, že o něj nestojíme! Jen místo romantiky dáváme přednost dobrodružství a pomalou předehru v této fázi klidně přeskočíme.
Je tedy zcela pochopitelné, že pak nastupuje období léta a ovulace. Tehdy máme nejblíž své jinové stránce a cítíme největší potřebu trávit čas v páru. Pokud se to povede, dostáváme do těla proudy oxytocinu a tím se vyrovnává nadměrná koncentrace testosteronu z předchozího období – a my můžeme směle začít produkovat estrogen. Ten právě teď dosahuje vrcholu. A právě tady se ukrývá hint pro muže: Teď je ten nejlepší čas na romantiku. Když o svou ženu v této fázi láskyplně pečujete, na tisíckrát se vám to vrátí. Pokud totiž muž v období ovulace o ženu pečuje a zahrnuje ji láskou, ona z toho podle Graye dokáže čerpat celý zbytek cyklu. Naopak, pokud podle něj muž tuto fázi propásne, bude se svou partnerkou po zbytek cyklu jen horko těžko nacházet společnou řeč. Nedojde mezi nimi k napojení a budou se kumulovat hádky, protože si chybějící ženské hormony v defenzivě doplníme další dávkou testosteronu. Dobrá zpráva pro singles: Podle Graye si dokážeme estrogen i oxytocin doplnit i když jsme zrovna samy. Potřebné “párové pouto” můžeme navázat třeba s masérem, terapeutem nebo i kamarádem (a bez jakékoli romanticko-sexuální konotace).
Podzim a zima většinou bývá nejdelší fáze ženského cyklu. V tuto dobu přirozeně potřebujeme hlavně progesteron, tedy žádné opečovávání ostatních (estrogen), ani žádné nadměrné výkony (testosteron). Na rozdíl od předchozí fáze, k pocitu štěstí si v tomto období můžeme dopomoci jedině samy tím, že o sebe pečujeme, nepřetěžujeme se a trávíme čas se svými přáteli. Čím víc se blížíme k menstruaci, tím víc se uzavíráme do sebe. To nejlepší, co pro nás partner může udělat, je, že nám ubere starosti a práci a nechá nás v našem meditativně-introspektivním rozpoložení a zachází s námi jemně a křehce.
Muži a ženy: Příčina nepochopení
A tady se to pořádně zamotává. Dostáváme se totiž do zvláštního paradoxu. Velká část žen si jen horko-těžko dokáže najít čas pro sebe a udělat z něj prioritu (což je něco, co po větší část cyklu potřebuje). Narozdíl od čehož muži, zdá se, takový problém nemají. A další vypozorovaná zajímavost: Mnohem častěji jsou to ženy, které chtějí, aby s nimi muži trávili víc času (a málokdy jsou to ve vztazích muži, kteří si stěžují na nedostatek pozornosti od žen).
Gray na to má ve své knížce vysvětlení. Všichni totiž často uvízneme v přechodové fázi (která je pro muže i ženy jiná) – a neposuneme se dál. Ženy totiž potřebují nejprve naplnit svou potřebu lásky – doplnit oxytocin – aby mohly ukočírovat přílišný testosteron a dál se mohly věnovat samy sobě. Zatímco muži to mají obráceně. Ti aby mohli dát průchod svým partnerským potřebám, potřebují nejprve po práci svůj osobní čas – aby doplnili vyčerpaný testosteron z celého dne a mohli se věnovat své ženě. V praxi to tedy pak vypadá tak, že muž se vrátí z práce s vyčerpaným testosteronem a potřebuje jej doplnit (o samotě), zatímco my se z práce vracíme nadopované testosteronem a potřebujeme jej vyvážit (v páru). A nikdo není spokojený, protože muž se z pocitu viny věnuje ženě (a testosteron si nedoplní) a žena necítí jeho plnou pozornost (a tím neprodukuje oxytocin, čímž nezíská potřebný estrogen).
Takže jó, muži se nám nevěnují, protože v době, kdy je my potřebujeme, oni potřebují být sami. A my samotné se věnujeme samy sobě jen velice málo proto, že abychom se do této fáze mohly dostat, potřebujeme nejprve pozornost svého partnera.
Takže co s tím? Podle mě (a vyplývá to i z knížky) je důležité si tenhle mechanismus uvědomit. Jakmile jako ženy respektujeme to, že muži potřebují nejprve svůj prostor, a víme, že se pak budou láskyplně věnovat nám, nejsme frustrované. A jakmile se ty hormony vyrovnají, máme mnohem víc chuť pouštět se do vlastních věcí, jít na skleničku s kamarádkou, tvořit nebo být prostě jenom sama se sebou – a přitom se pořád cítíme dostatečně milované.
Není to jednoduché. Vůbec. Ale nevím jak vám, ale mně to ohromně dává smysl. A jakmile jsem si to sama na sobě uvědomila – a začala jednotlivá zjištění implementovat do svého života – všechno je najednou o dost jednodušší. I to mužsko-ženské soužití. 🙂
PS. Ta knížka je plná podobných aha momentů, takže ji doporučuji přečíst celou. 🙂