Loni na jaře jsem si na svých cestách Latinskou Amerikou odžila svoje osobní Eat Pray Love.
Po všech mých předchozích a nedávných (nejen) partnerských klopýtnutích to byl doslova balzám na duši. Poléčila jsem si spoustu ran na těle i na srdci a poprvé v životě vedle někoho pocítila, co to může znamenat, když je mezi dvěma lidmi úplná harmonie.
Nechtělo se mi odejít, ale součástí té cesty (i léčení) bylo spoléhat primárně sama na sebe. A žít svoje vlastní sny. A tak po pár týdnech, když se naše sny začaly rozcházet, rozpojili jsme se i my. Věděli jsme, že se ještě uvidíme, ale jak, kdy a kde, to bylo zatím ve hvězdách.
Já prozkoumávala endemické Galapágy a nořila se do hlubin duše své i pralesa v ekvádorské Amazonii. Symbolicky na Velikonoce jsem se vrátila zpátky na světlo, s novým životním plánem. Opustit své milované město, sbalit svůj život do auta a žít zrovna tam, kde se naskytnou vhodné podmínky. Než jsem se vrátila domů tenhle plán uskutečnit, měla jsem se ještě potkat v Kolumbii s mým holandským světoběžníkem. Náhoda nám ale další společnou cestu překazila a tak jsme se místo toulání se kolumbijskou krajinou potkali zpátky v Evropě, v jeho rodné vesnici kdesi uprostřed holandských mokřadů. Když jsem ho po pár týdnech zase opouštěla, už mi bylo jasné, že tohle je láska. A že ji oba chceme, a tak spolu najdeme cestičku, jak to zařídit.
Inventura života
Já se mezitím pakovala ze svého krásného litoměřického bytu. Většinu věcí jsem rozdala, pár prodala, něco přestěhovala. Zbylo mi pár beden „na teď“ a „na později“. Bedny „na později“ jsem uskladnila, a to nejdůležitější, co jsem k životu potřebovala, si naskládala do auta. Za něco málo přes měsíc jsem provedla inventuru celýho svýho života a tím nejdůležitějším se vydala vstříc svým dvěma novým snům.
Životu na cestách.
A své lásce.
Konkrétní plán jsem neměla, ale moje bohémská představa zahrnovala dva domovy a mezi tím spoustu toulání.
Ve svém deníku jsem měla načrtnutou vizi na nadcházející rok nebo dva. Jih Francie. Cornwall. Krétu. Balkán. Indonésii. House sitting anebo levné pronájmy. A mezitím vždy přestávku v jednom z mých dvou nových domovů, offgrid domečku na labské stráni a Pítrově domě v Holandsku.
Změna plánu
Bylo babí léto loňského roku, kdy se i tenhle plán celej přeskládal.
Nejdřív jednou smutnou zprávou v rodině, kvůli které jsem nezapočala tu novou nomádskou cestu, která začínala v Anglii. Ale hlavně další velkou osobní událostí, na kterou jsem měla přijít až o měsíc později, chvíli před mýma narozeninama.
Pár dní předtím, než jsem měla odjet na Krétu odžít si Fulghumovo Třetí přání, jsem zjistila, že čekám miminko.
Po dvou dlouhých vztazích, kde to nešlo. Po diagnózách, které jsem si vyslechla. Po všech možných zdravotních i alternativních zákrocích, které jsem podstoupila. Potom, co jsem sama sebe přesvědčila, že šťastná můžu být i bez dětí. Najednou to tady bylo.
A já věděla, že to je dobře.
Velmi mladý
Náš vztah je velmi mladý a strašně moc jsme si toho spolu ještě neodžili. Ale možná, možná že to je dobře. V jednom podcastu jsem si vyslechla, že většina krizí, které partnery v prvním roce po narození dítěte potkávají, pramení z toho, že se dítě najednou stane středobodem vztahu – a partneři kolem něj tak jako obíhají (a tím se sami sobě vzdalují). Ten lepší scénář zobrazuje partnery jako konstantu, střed rodiny – a dítě naopak obíhající kolem nich.
Chápu, že ve většině vztahů je to složité. Dítě na sebe strhne pozornost a všichni mají tendenci se zaměřovat právě na něj. My to máme o něco jednodušší v tom, že to pro nás celé je ještě hodně nové, neprozkoumané, vzrušující. Tvoříme tuhle rodinu „na zelené louce“. A to se mi líbí. Protože srdce ví, a rozum jsme ještě oblbnout nestihli.
Takže teď žiju v Holandsku.
Holka, která se zamilovala do českých kopců, v zemi, která má placatost i v názvu. Bez jazyka, kterému bych rozuměla. V kultuře, která je hrozně vzdálená tomu, co jsem sama tvořila v Čechách. V přírodě, která tak nějak ztratila svojí divokost. Hledám si tu svoje místo a zatím je to pro mě největší zkouška nelpění. A učení se.
Svého snu jsem se ale tak úplně nevzdala. O čem jsem totiž dnes přesvědčená je, že být v životě dlouhodobě šťastní znamená nepouštět ze zřetele svoje sny. A já dobře vím, že ty svoje toulavý kecky nezahodím, ani kdybych chtěla. Jen se to teď musíme naučit dělat jako rodina. A já vůbec nepochybuju o tom, že opět dokážeme najít cestičku, jak to zařídit.
A střípky z tohohle každodenního života posílám na svůj Instagram.
