Posledních pár let, vždycky, když jsem chtěla seknout se vším, co mě drží v mém dosavadním životě, bylo mým zoufalým přáním odjet do pralesa. Při všech silných meditacích, vždy když jsem nacházela svoje centrální místo, svůj zdroj, mělo podobu praskajícího ohně uprostřed džungle. Tam jsem věděla, že sídlí nějaké moje vyšší vědomí. Moje moudrost. Něco, co si potřebuju objevit.
A tak když jsem se tou neplánovanou shodou shodou okolností na začátku letošního roku vyloupla v Latinský Americe, věděla jsem, že mě moje cesty tutově do Ekvádoru zavedou. A tak se taky stalo.
Ale nenechte se mýlit. Nebyl to žádný agroturismus, žádná tour s průvodcem, žádný „zážitek“ z katalogu. Měla jsem jen souřadnice, nouzový kontakt a rodinu, o které jsem věděla, že se mnou počítá. Zbytek byl na mně.
Cesta do pralesa
Na konci března 2022 jsem sedla na autobus z hlavního města Ekvádoru a přesunula se asi 200 km jižněji, do městečka Tena, vstupní brány k ekvádorské Amazonii. Ten den jsem si užívala ukázkový tropický déšť, kvůli logistickým komplikacím jsem na místo dorazila až se setměním, a tak jsem se ubytovala v místním hostelu a šla spát. Ráno mě čekalo brzké vstávání. A další autobus. Do divočiny.
V Teně totiž bydlí mladší větve rodin původních amazonských obyvatel. Zatímco dědečkové a babičky ještě pořád žijí v malinkatých komunitách v pralese, jejich potomci a pravnoučata chodí ve městě do školy a do práce. Tena je taková pralesní spádová oblast. A i proto existuje spoj, který umožňuje městským dětem vrátit se zpátky ke svým rodinám.
Na aprílové ráno jsem do něj nasedla i já. A držela si palce, aby to celý nebyl jen fór.
Těch asi 40 km, které jsem jela necelé tři hodiny po cestě, po které bych se doma neodvážila ani osobákem, byl zážitek sám o sobě. Co deset minut jsme se nořili stále hlouběji a hlouběji do necivilizace. Co dvacet minut jsme zastavili u shluku dvou, tří dřevěných budek postavených na dřevěných kůlech. V obklopení všech těch Ekvádorců jsem se svou světlou pletí a pihami působila trošku jako pěst na oko. Moje sousedka se mě v průběhu cesty zeptala, kam mám namířeno. Svojí lámanou španělštinou jsem odpověděla, že do Ruku Samay. Žena se zářivě usmála: „Augůčo?“ „Si, si,“ opětovala jsem jí úsměv. Místního kurandera tu zjevně všichni dobře znají.
Po dvou a půl hodinách řidič autobusu ohlásil: Ruku samay! Popadla jsem svůj batoh a vyskočila. Před autobusem na mě čekal asi dvacetiletý mladík. „You Martina?“ Děkovala jde bohu, že se tu domluvím anglicky, ani ne půl vteřiny na to jsem ale byla vyvedena z omylu. Mladík uměl anglicky asi tak stejně, jako já španělsky. Pár základních frází a body language.
Společně jsme prošli dřevěnou branou a pak už jsme strmě klesali směrem k místu, odkud zněl zvuk tekoucí řeky. Tam na nás čekala poctivá dřevěná, ručně vydlabaná kánoe. Koryto řeky mělo sotva třicet metrů a jak mi bylo dopředu řečeno, většinou se dá přebrodit, toho dne ale voda tekla prudce a divoké peřeje olizovaly hrany lodě, nohy a k mému zděšení i můj batoh s celou mojí pracovní výbavou (počítače to přežily, jak jsem se později ubezpečila).
Ruku Samay
Když jsme dorazili na místo, mladík mě představila celé rodině, asi dvacítce pospolu žijících indiánů všech věkových kategorií. Mluvili kečuánsky a španělsky a s angličtinou jsem pochodila jen u svého mladého průvodce. Musím říct, že jsem právě díky tomu se svojí španělštinou dost pohla. Ale příležitost popovídat si normálně jsem měla i tak.
Teď přichází asi prostor vysvětlit, kde jsem se to vlastně vzala uprostřed ekvádorské Amazonie, v komunitě domorodců, kteří v pralese žijí od nepaměti. Před dvěma lety jsem se totiž v Česku zúčastnila jedné léčebné ceremonie pod vedením ekvádorského kurandera. Augustin Grefa je v některých našich kruzích dobře známý. Se svou českou manželskou a rodinou žijí střídavě v Ekvádoru a v Čechách. V naší zemi pak vedou semináře, pořádají léčebné procedury pomocí pralesních bylin a sbírají peníze na záchranu amazonského pralesa, který je stále ještě ohrožen těžařskými společnostmi. Kdy jsem se s nimi tehdy seznámila, věděla jsem, že je jednou navštívím přímo v Ekvádoru. A tak se stalo.
Díky tomu, že je Augustin dobře známý jako léčitel i v českých kruzích, nebyla jsem zdaleka jediná, kdo tuhle cestu napříč světadíly absolvuje. V Ruku Samay se mnou kromě asi dvaceti členů rodiny byla ve stejnou dobu také jedna Slovenka a jedna Češka, které se přišly do komunity léčit. Já tam přijela dobrovolničit.
Prvních pár dní jsem v pralese plakala vděčností. Vždy, když jsem se na chvíli zastavila, uvědomila jsem si, že se to děje. Že se mi právě plní můj sen. Dá se říct, že jsem v pralese dva týdny fungovala v konstantním mindfulness stavu, kdy jsem jen děkovala bohu, vesmíru a vůbec za to, že jsem tu.
Každé ráno jsem vstávala po čtvrté, rozdělávala oheň na zvlhlém pralesním dřevě a vařila Wayusu, čaj, který každé ráno spojuje rodinu. S uvařeným čajem jsem obešla vzbudit všechny členy komunity a ti se následně sešli u hořícího ohně. Hlavní slovo většinou měla babička, žena starého kurandera. Augustin, jejich syn a mladý kurandero, se většinou ujal překládání z kečuánštiny do angličtiny pro nás Evropany. Babička nám vyprávěla staré příběhy (které by vydaly na úchvatnou dobrodružnou knihu!), sdílela s námi indiánskou moudrost a některé dny nám vykládala sny. Každý také ráno dostal slovo, aby sdílel, jak se cítí nebo co má na srdci. Indiáni se totiž drží krásného přísloví, že „než se první kolibřík dotkne hladiny vody, musíš být svobodný“. Znamená to, že ještě před rozbřeskem by měl každý s rodinou posdílet, co ho trápí nebo štve či cokoli jiného má na srdci, aby se osvobodil od nepříjemných myšlenek, vyčistil vztahy a prostředí. Až tedy do šesté ráno, kdy vysvitlo slunce, jsme si všichni u ohně povídali. To byla moje nejoblíbenější část dne.
Po zbytek dne jsem s staralo o to, co bylo potřeba. Občas jsem chodila s ženami do džungle sbírat maniok či jiné byliny. Někdy jsem s Augučovou rodinou pracovala na pozemku. Jindy jsem si jen hrála s jejich dětmi. Vypomáhala jsem v pralesní školce (jednou týdně přijely do komunity děti z města a učily se zapomenuté pralesní dovednosti), připravovala jsem jídlo, sbírala kakao, jeden nezapomenutelný den jsem taky vyrazila s bandou chlapů a mačetou hluboko do džungle prosekávat pralesní stezky (a když říkám prosekávat, tak tím myslím i to, že jsme mačetami přesekávali stromy). Ten den mi Augučo ukázal mnoho léčivých pralesních rostlin a mě došlo, jak všechno, co k životu potřebujeme, máme kolem sebe.
Když jsem měla volno, koupala jsem se nahá v řece a chodila na procházky. Díky všem těm indiánským příběhům, instrukcím i radám, jak se chovat v džungli, jsem věděla, které části pralesa jsou bezpečné (a za jakých podmínek), a kam už se sama vydávat nemám. Bylo žádoucí koupat se v nedaleké řece, ale pouze do smrákání, pak řeku začnou ovládat pralesní spirity. Bylo možné dojít k vodopádu, požádat les o přístup a pak se vykoupat, ale nesetrvávat ve vodě dlouho, protože ještě pár let zpátky dělala voda s lidmi věci, ze kterých vstávají chloupky na zátylku. Párkrát jsem taky navštívila Rio Sulfuroso, křišťálově čistou říčku s léčivým bahnem. Augučo mě instruoval, abych se s ním po medicíně potřela po celém těle a nechala na sobě bláto působit, zatímco se budu pralesem vracet zpátky do osady. Řeknu vám, že procházet se džunglí nahá jen v bahnu a holinkách je zážitek, který vám žádná turistická agoška nezprostředkuje. Pro tohle si zkrátka musíte dojít sami.
Vyslechla jsem si obrovské množství příběhů. Naučila se mnohem víc o tom, jak komunikovat s Pacha Mamou. Jako poklad doma uchovávám sešit se zápisy z našich ranních wayusových setkání.
Jednou v noci jsem se také připojila k posvátné ceremonii a za doprovodu starého kurandera se setkala s duchem liány. Té noci mi nahlédl do duše, vyčistil ji od bubáků a další den ráno řekl věci, které o mně nemohl vědět, a přesto je znal. Té noci jsem zemřela, znovu se narodila, ale tak nějak lehčí, očištěná od zátěží, které mě kotvily v něčem, co jsem nechtěla. Namísto nich jsem od moudrého šamana dostala nový životní kompas.
Cesta domů
Z džungle jsem odjížděl na Velikonoce. Znovuzrozená. Když jsem odjížděla, celá rodina mi u ohně děkovala. Přišla i babička, která mi přinesla ručně vyrobené šperky a mně tekly slzy dojetím, když mi přede všemi řekla, jak vděčná je za to, že jsem s nimi strávila čas.
A zatímco jsem na prašné cestě čekala na autobus zpátky do světa, uvědomila jsem si, že jsem si to odžila. Že to, pro co jsem si celé ty roky do pralesa toužila přijít, jsem našla. A že to ve skutečnosti je něco, co si s sebou můžu odnést domů. Teď už je to moje.
To je skvělě počtení 🙂