Je to skoro tři týdny, co jsem se vrátila z Kanady. Po počáteční deluzi z návratu se věci pomalu vrátily do původních kolejí, ale… některý se nevratně změnily. A některé si s sebou ponesu už napořád.
–
Ten klid.
Práce rukama.
Svoboda.
–
Byla jsem na ranči něco málo přes měsíc, ale za celou dobu jsem prakticky neopustila hranice farmy (kromě výletů do Wolf’s Denu na pravidelný nedělní jaming nebo kavárny v knihkupectví). Ne proto, že je tak obrovská – to ona je, ale hlavně proto, že mě to v ní drželo jako magnet. To místo mělo neuvěřitelnou sílu, energii, vlastní gravitaci.
—

Dobře, přestanu básnit o ranči, protože to by zase nebralo konce, už jsem se o to něco napsala a chápu, že už vás asi unavuju. 🙂
–
Takže, co jsem vlastně zjistila?
–
- Chci se vozit v traktoru místo MHDček a psát ze svýho kreativního koutku místo z neosobní kanceláře.
- Chci ráno vstávat do červánků změkčujících majestátní horizont.
- Chci většinu roku vařit ve venkovní kuchyni, i když to znamená občas se navlíct do svetrů a ruce si nahřívat nad párou. Ale taky to znamená pozorovat srnky, ptáky, mraky a všechno dohromady.
- Chci psát, ale chci i pracovat rukama.
- Chci provozovat airbčka na místech s neobyčejnou atmosférou a nabízet lidem odpočinek od ruchu města.
- Chci mít možnost štípat dříví když jsem smutná nebo naštvaná a pořádně se do toho opřít.
- Chci si ohřívat kafe a polívku na plotýnce kamen, zatímco v nich praská oheň a já si čtu knížku. Rychlovarnou konvici a mikrovlnku jednou provždy zahodit.
- Chci si na starý kolena dopřávat domácí konopnou čokoládu jako lék na nespavost.
- Chci stát až po kolena v proudu života, nechat se jím houpat i strhávat a přitom ho bedlivě pozorovat.