Iluze
Velkou část svého života jsem vkládala do vztahů – zejména těch partnerských. Snažila jsem se o tradiční partnerské klišé v dlouhém vztahu, který usnul na místě. Prožila time of my life uprostřed kanadských hor s o 30 let starším kovbojem. Vyzkoušela polyamory experiment, který nevyšel. Marně se pokoušela o dítě ve vztahu, kde všechno ostatní chybělo. A zažila extatickej románek s klukem, po jehož kolapsu jsem od píky začala redefinovat svůj život.
Uvědomila jsem si, že životu se zkrátka nedaj nastavit KPIčka. Že dítě do 30 mít nebudu. Že “the one” neexistuje. A že pravděpodobně ani neexistuje jeden jedinej životní model, podle kterého bychom si všichni do určitého věku měli najít partnera, zplodit potomka, vybudovat kariéru a zasazovat se o větší slávu kapitalismu.
A tak jsem začala testovat, co je to moje a co je osvojené. Jakej je vlastně můj životní příběh.
Vždycky mě něco táhlo do opuštěných, ztracených, bohem zapomenutých míst. Míst, kde se toho děje tak málo, že se člověk dokáže naladit na svou vnitřní strunu. Míst, která jsou krásná ve své podstatě a prostotě. V 28 mě to přivedlo do Kanady, kde jsem se naučila rozumět svému tělu a jeho potřebám. O čtyři roky později do Latinský Ameriky, kde jsem pochopila svojí duši.
Na konci té poslední sebepoznávací cesty jsem si, symbolicky na Velikonoce, vyslechla radu od ekvádorského šamana: Celý život se pereš se svou potřebou volnosti a přináležení. Chceš být svobodná, ale mít rodinu. To dilema je falešné. Nemusíš se jím vůbec zabývat.
To se stalo mantrou mého nového života. A o tom taky chci psát.
Iterace
Iniciace
A tak jsem všechno pustila. Potřebu být úspěšná, tvořit si stabilní domov, dokonce i program stát se mámou. Začala jsem méně pracovat, ve vztahu vést harmoničtější “účetnictví” a z toho, co jsem vydělala, chtěla žít na cestách. Našla jsem si novou životní náplň. A pak se mnou život udělal další kotrmelec a ve mně se usídlil malej skřítek.
Dostala jsem se zpátky na začátek smyčky. Do malého města, vykořeněná, ale s novými zkušenostmi. Teď se s jejich pomocí učím tvořit si svůj vlastní život. To, co na něm miluju, prozkoumávat v rámci možností, kterých se mi aktuálně dostává.
- Žiju si svůj #urbanhomesteading sen v řadovém domku na holandském venkově.
- Svoje kočovné sny variuji v jejich #familytravel verzích.
- A tvořím si svůj #lifedesign mimo zajeté koleje.
Tady se o to dělím.
V srdci nosím ty chvíle, kdy jsem v kanadských horách rozehřátýma ploskama nohou vyšlapávala obrazce v ranní jinovatce. Kdy jsem se na opuštěných skaliscích Jadranu milovala tak, že na ničem jiným nezáleželo. Kdy jsem na galapářské pláži a uprostřed ekvádorského pralesa porozuměla bohu a jeho plánu. Tohle je můj životní program. Hledám dobrodružství ve světě kolem nás i v nás, prozkoumávám vesmíry našich životů i těl. A pak o tom píšu. Na holandským venkově, v Českým středohoří i jinde ve světě, když si zrovna obuju svoje toulavý kecky.
Jsem věčně rozcuchaná
v létě chodím bosky a občas si do vlasů zaplítám pírka.
Byla jsem
jedno z těch dětí, které nachází víc kamarádů na stránkách knih než ve školních lavicích. Chodila jsem do lesa stavět z pařezů domečky pro skřítky a věřila jsem na víly. Pořád na ně věřím.
Toužím
chodit po lesích, sbírat divoké květy a tančit a zpívat kolem ohně. Intuitivně tvořit a divoce se milovat. Koupat se v řekách, stoupat po horách i skákat do vln. Hodně se smát, trochu brečet. A milovat tak, že máte pocit, že svým srdcem obsáhnete celej vesmír.
4. Recept na štěstí
je víc divokosti ve světě kolem nás i v nás.
