“Ale né. Je mi strašně špatně. Dneska jsem to dostala, chce se mi schoulit se do klubíčka, ale přitom musím ještě to a to a to….” Říkala jsem onehdá své kamarádce.
“No tak se na to vykašli. Dělej holku!”
To “dělej holku” v tomto případě znamenalo přehoď ty nezbytný povinnosti na svoje mužské kolegy a vytáhni kartu “něžné pohlaví”. Něco, co jsem ve svém životě absolutně nebyla zvyklá dělat. A víte co? Ono to zafungovalo. Jenom jsem to zkusila. Nešla jsem přes sílu a přes nátlak, ale přes prosbu a křehkost. A zafungovalo to tak hladce, jako když změklé máslo namažete na chleba. Tam, kde obvykle bývají překážky, zátarasy a komplikace, se najednou objevil volný prostor. Opravdu jsem mohla zalízt si, schoulit se do klubíčka a věci se stejně děly – přesně tím tempem, které potřebovaly, a aniž by spotřebovávaly jakoukoli nadbytečnou energii.
Chtěla bych dneska navázat na svůj předchozí článek Ženami v sebepopření, kde jsem se poprvé vydávala prozkoumat velmi kontroverzní teritorium o rolích mužů a žen v dnešní světě. Nechci nikomu předávat své pravdy a uvědomuji si, že se pohybuji na tenkém ledě, kde je velmi snadné každý argument převrátit naruby. Ale mám potřebu sdílet své zkušenosti, protože cítím, jak velkým přínosem jsou pro můj vlastní život.
To, že se nám ženám v průběhu měsíce různě střídaj hormonální hladiny je fakt.
To, že se nám spolu s tím i výrazně osciluje stav energie a síly rovněž.
Jenom jsme se to naučily důkladně skrývat.
Naše slabosti jsou na veřejnosti pořád stejné tabu jako naše menstruace.
Protože podle všech #girlpower teorií “bejt holka” přece neznamená bejt slabší.
Jenomže ruku na srdce, občas to znamená přesně to. A neměly bychom se za to stydět.
Batůžek stínů
Začnu trochu svou osobnostní anamnézou.
Už jako dítě jsem složitě navazovala vztahy. Až v dospělosti a díky terapii jsem si to dokázala připustit. Nejsilnější vzpomínky, které si odnáším ze školky a ze základní školy, se dotýkají pocitu osamělosti a opuštěnosti. Na tomto základě jsem se zatvrdila, přesvědčila sama sebe, že nikoho nepotřebuji, a vybudovala si skořápku, pod kterou jsem jen tak nikoho nepustila. Nepomohlo tomu ani to, že i během puberty jsem párkrát někoho dovnitř vpustila a zklamala se. Možná právě proto jsem si během dospívání do svého života na dlouhá léta přitáhla kluka, pro něhož byla u ženy hlavní hodnota její nezávislost.
Vyrůstala a dospívala jsem v tom, že ve svém životě nesmím nikoho potřebovat, že si musím umět vystačit sama. A čím víc se mi to nedařilo, tím hlouběji jsem si tenhle pocit do sebe zasouvala. Na filosofii jsem se naučila kriticky přemýšlet, na gender studies jsem přesvědčila sama sebe, že i ty nejelementárnější základy našeho světa jsou zpochybnitelné. A s touhle výbavičkou jsem si to nakráčela do samostatného života. Začala jsem pracovat v agenturním prostředí založeném na soupeření a výkonu, sebevědomě jsem vplula do tohohle “mužského světa” a chvíli v něm plavala… a pak se všechno protočilo naruby.
Ze zdravotních důvodů jsem byla donucena zpomalit a když jsem se z toho oklepala, odjela jsem do Kanady zakusit úplně jiný životní styl. A tehdy se můj život začal zásadně měnit.
A až když se převrátil totálně vzhůru nohama, uvědomila jsem si, že jsem někde dělala velké chyby – a že teď je mým úkolem na té pomyslné životní spirále napravovat to, co nefunguje, zacelovat všechno rozbité a vracet se do sebe. Hluboko, hluboko dovnitř.
Čištění. Láska. A zákon synchronicity
Na téhle cestě jsem od ledna. Poprvé v životě jsem si dala opravdové “novoroční předsevzetí” – věnovat se sama sobě. A tak i poprvé v životě tu bytost, kterou jsem, opravdu poznávám. Začínám jí rozumět. Láskyplně pečuji o jejího vnějšího avatara i to nehmotné a moudré světýlko uvnitř.
Vděčně následuji zákon synchronicity, který mi jako na zavolanou s tímto rozhodnutím přivedl do cesty velice důležité lidi a životní příležitosti:
Mého Pavla, který nastavuje smířlivé i kruté zrcadlo všem mým dobrým i špatným vlastnostem. Honzu a pobyt ve tmě. Druhého Pavla, holotropní dýchání a příběhy, které máme vepsané ve hvězdách. Dvě Petry, díky kterým poznávám kouzelnou tantru i sama sebe opravdu hodně do hloubky. Adélku a ženské semináře. A další, kteří teprve přijdou.
A všechny tyto situace mě vlastně vrací do jednoho, stejného středu. Do mého pošramoceného a komplikovaného vztahu s mou ženskou podstatou.
Zpátky k jinu
Celý svůj dospělý život v sobě kultivuji atributy síly, nezávislosti a soutěživosti. Vyživuji svůj jang. Ale svému jinu, té ženské podstatě, jsem věnovala pramálo pozornosti. Cítím se v něm tak nejistá, že před ním utikám. Ten křehký jin má ve skutečnosti tak ohromující sílu, že se z té nejistoty, kterou ve mně vyvolává, schovávám ve falešném, předstíraném jangu.
Můžou za to už zmíněné bolístky z dětství, nedostatek “jinových” vzorů kolem mě i to, že jsem doposud vždycky dávala přednost mužským kolektivům před těmi ženskými. Ale učím se to. Pomalými krůčky, ale znatelně.
Jak je to možné? Jinové kvality jsem odjakživa hodnotila jako “slabé”, “podřadné” a v moderním světě přežité, čemuž gender studies (ve velkém respektu k ideám rovnosti a feminismu) nakonec moc nepomohly. Evropské pojetí rovnosti totiž znamená, že nezávisle na tom, co nosíme v kalhotách, máme mít možnost dokázat cokoli.
Ale jak už jsem psala v předchozím článku, na ty jinové, jemné kvality pořád pohlížíme skrz prsty. Mám zakódováno, že pláč, zranitelnost a závislost v sobě nesou negativní konotace, že projevy emocí jsou něco, za co by se lidé měli stydět. Že každý by se měl umět 100% postarat sám o sebe a neprojevit slabost nebo bezbrannost.
A já se teď učím přesný opak.
Nacházím cestu ke své křehkosti. Skrze tu tvrdou skořápku hledám cestu do svého srdce. Učím se, že i když bych mohla, opravdu nemusím dělat a zvládat všechno. A začínám to i cítit. Zjišťuji, že už nedokážu vystát to tmavé oblečení a nábytek kolem sebe – a tak intenzivně zesvětluji. Vyhledávám společnost žen, i když se v něm pořád ještě cítím trochu nejistá. Poprvé v životě se učím sdílet své pocity – ne tady na blogu a skrytá za monitorem, ale naživo, s opravdovými lidmi. A je to ukrutně těžké.
Ale stejně tak cítím, jak mi to prospívá. Jak pod tou skořápkou doopravdy rozkvétám.
Nová cesta
A tak není divu, že ve svém stávajícím životě nacházím tak překvapivý pocit uspokojení, potřebnosti a naplnění. Z prosté práce s lidmi. Ze sdílení v ženských skupinkách. Z důvěřivého respektování potřeb svého těla a duše.
Protože mám kluka, který podporuje a vyživuje mou obnovující se křehkost, jemnost a zranitelnost. Protože mám práci, kterou do velké míry můžu dělat podle sebe a s hlubokým respektem ke svým potřebám – a přitom v ní můžu naplno projevit své upozaděné potřeby sdružování a péče o druhé.
P.S. Kdo se s podobnými tématy také potýká, doporučuji přečíst si knížku Mars a Venuše. Navzdory debilnímu názvu to opravdu není titul z police “Jak se vypořádat s rozchodem” ani “100+1 trik, jak sbalit muže”. Hodně mi to pomohlo porozumět principům NEporozumění mezi muži a ženami a vlastně jsem se toho hrozně moc dozvěděla i sama o sobě. Díky, Míšo 💋