V roce 2020 jsem byla hodně “potichu”. Byl to pro mě totiž rok ve znamení sebehledání a sebeléčby

Po náročném 2019, který mi přeskládal život vzhůru nohama, jsem najednou potřebovala dost času a prostoru, abych si dokázala odpovědět na docela základní otázky.

Kdo je ta žena uvnitř mě? Co chce? Jaká jsou její přání, po čem touží?

A proč jsme spolu vlastně nikdy pořádně nemluvily?

Na konci roku 2019 jsem totiž zjistila, že se mnou moje tělo nekomunikuje tak, jak by mělo. A že to možná znamená, že se mnou moje duše má nějaké nevyřízené účty, na které mě touto cestou upozorňuje. Cestou, ve které lékaři mávají tituly jako “endometrióza”, “neplodnost”, “hormonální léčba”. Cestou, která mě obrací do samotného jádra mého ženství.

Co když nebudu moct mít děti? A co by vlastně můj život bez dětí znamenal? Jsem připravená podstoupit umělé oplodnění? Nebo martyrium českého adopčního systému?

A vedle toho přicházely možná ještě důležitější otázky:

Co když se moje poplašená imunita rozjede dál? Co když se objeví další autoimunitní nemoci. Možná je TEĎ ten jedinej okamžik, kdy to ještě můžu zarazit. Kdy se se svým tělem můžu nějak domluvit.

Ponořila jsem se do psychosomatiky. Začala si léčit staré rány – tradičními, ale u nás často ne zcela pochopenými metodami. Začala jsem opouštět roli Xeny, abych nalezla svůj jin. Nastoupila jsem na psychoterapii, podstoupila několik pokusů o regresi, absolvovala yoni mapping, šamanskou ceremonii s ayahuascou, holotropní dýchání i pobyt ve tmě. Zjistila jsem, jak vlastně funguje ženské (i mužské) tělo po hormonální rovině – a začala s tím pracovat. Objevila jsem se aromaterapii, začala se chodit otužovat a navštěvovat ženské kruhy, energetické léčení i akupunkturu. O tom všem bych chtěla postupně psát.

Aby ale nedošlo k nedorozumění…

Nejsem z těch, kteří se po hlavě pustěj do spirituality a docela zanevřou na západní medicínu. Ne že bych k tomu neměla důvod – když šlo takřka o život, tak jsem se u západních lékařů hodně spálila. Věřím ale ve funkční medicínu. Tu, která kombinuje oba směry. Tu, která nahlíží na organismus holisticky, pídí se po příčině nemocí, ale která taky dokáže ulevit od nepříjemných příznaků a ve vážných případech tou nejrychlejší cestou zachránit život. A díky bohu za mé současné doktory, stálo to úsilí, ale postupně si nacházím cestu k těm, kterým plně důvěřuji.

Začínám teď tak nějak odznova.

Podstoupila jsem laparoskopii, která mi pomohla od nepříjemností, na které už byly všechny bylinky krátké. S bylinkami ale nekončím, naopak! Pronikám do jejich tajů stále hlouběji, moje nejmilejší jsou teď měsíček, levandule, kopřiva, aronie a amazonská vilacora. Nasedlala jsem na protizánětlivou stravu, u které věřím, že mi může s autoimunitou zásadně pomoci. Až to situace ve společnosti dovolí, ráda bych se přihlásila na hormonální jógu, o které se říká, že s ženským zdravím dokáže zázraky. Ale přitom pořád každý měsíc navštěvuji svého gynekologa, který sleduje můj cyklus a rozpouští všechny moje pochyby. Ta cesta totiž vede někde uprostřed. A každý přístup nás o něco obohacuje. Jen mu nesmíme dogmaticky propadnout.

Myslím, že jsem se vydala správným směrem. Je to, jako kdybych v sobě objevila dávnou kamarádku, na kterou jsem úplně zapomněla. Postupně se mi otvírá a já zjišťuju, co je to, co vlastně chce. A čím jdu v sebe-terapii hloubš, tím častěji se mi vynořuje Kanada. Pořád, jako bych tam něco zapomněla. A tuším, že to je to, kým jsem tehdy byla. Nepodařilo se mi svou “kanadskou proměnu” integrovat do svýho českýho života. A teď tý holce slibuju, že na tom spolu zapracujeme.