Proč se na tomhle blogu už dýl jak měsíc neobjevil žádný článek? Žiju. Kdy jsem naposledy žila takhle intenzivně? Těch pět týdnů v Kanadě? A předtím? Potom?
V mým životě se teď dějí takové změny, o kterých nejsem ještě připravená mluvit (a dost možná ani nikdy nebudu), ale dá se říct, že v jejich kontextu všechno prožívám mnohem víc. Intenzivněji. Je to nádherný, je to trochu děsivý a je to taky neuvěřitelně vyčerpávající.
Když se koukám zpětně, všechno to asi začalo na podzim, kdy jsem poznala, jaký to je objevit svoji vlastní vnitřní upřímnost. Z toho pocitu jsem dlouho střízlivěla a hledala způsob, jak se něčemu takovému přiblížit i ve svém obyčejném životě. A přišla jsem na to. Na svatou trojici.
Svoboda. Upřímnost. Láska.
Všechno se vším totiž souvisí. Nikdy v životě jsem vůči sobě a ostatním nebyla tak upřímná, jako jsem teď. Akceptovaná upřímnost dává lidem svobodu lítat. A lítání otevírá srdce. Kolem mě je tolik lásky, že se mi z ní občas trochu zatočí hlava.
Takže zpátky na začátek – tenhle život naživo mě teď zaměstnává natolik, že horko těžko hledám prostor, jak do něj vklínit svoje předchozí každodenní rituály. Trpí tím blog, můj deník, sem tam i práce. Místo toho teď hraju na ukulele, buduju firmu, a potkávám se s lidma. Všechno se mění, ale pevně věřím tomu, že v souladu se řádem, kterým se to měnit má.
Tak mějte ještě trochu trpělivost. Já se ten pořádek zase naučím… 🙂
Erleichda.