Konec roku. Možná to někoho z vás překvapilo, ale letos tu (až na jednu výjimku) nepřibyl prakticky žádný vánoční článek. A to jsem jich chtěla napsat tolik! Jenomže po mém návratu z cest jsem skočila po hlavě do rekonstrukce a 1) přestavba bytu se všemi možnými i nemožnými komplikacemi i 2) návrat zpátky do real life problémů a everyday práce mi zabralo neskutečný moře času. Takže nic. Tenhle článek byl ale potřeba.

Tenhle rok byl vydatnej. V dobrým i špatným smyslu, ale v obou případech mě hodně naučil. A proto je pro mě teď důležité si všechny ty milníky shrnout. Když se na tenhle rok podívám v rychlosti, za všechno mi v něm vystupují dvě etapy (a říkám etapy, protože obě dvě svým způsobem zabraly prakticky polovinu roku) – moje trable se zádama a Kanada.

Do roku 2018 jsem vstupovala s vidinou jedné věci. Mojí dvouměsíční cesty do Kanady, kterou jsem si zařidila loni v listopadu. Tušila jsem, že to pro mě bude důležité už předem. Měla jsem odlétat v květnu a tak jsem se těšila, jak si první čtvrt roku budu celou tu cestu plánovat.

To se ale nepovedlo, protože jsem loni touhle dobou prožívala nejhorší bolesti mého dosavadního života – a všichni doktoři mi tvrdili, že jsem jen hysterická a depresivní. Nakonec se ukázalo, že jsem měla zánět v páteři – nemoc většinou starých lidí – kterou mi do systému dostal jinej nešťastník v bílým plášti při zdánlivě banální operaci. Celej tenhle nešťastnej příběh o mým boji s doktory a záchraně v podobě čínské medicíny jsem sepsala tady.

Každopádně, stalo se že mi výlet do Kanady překazily právě ty moje nešťastný záda, se kterýma jsem pak válčila celý půlrok. Ale pak se taky stalo, že jsem tam přece jenom odletěla – jenom o tři měsíce později.

Strávila jsem úžasný podzim na tom nekrásnějším místě, jaký si člověk může vysnít. A vrátila se odtamtud jako nový člověk. Kdo by si téhle mé proměně chtěl přečíst, může tady a nebo v celé téhle mé kanadské sáze.

Když se na to teď koukám, asi platí, že každý sedmý rok je v životě člověka zlomový. U mě to teda platilo. Nejdůležitější věci, které se tenhle rok odehrály v mém životě, bych shrnula do pěti oblastí. Mindsetting. Bydlení. Práce. Zdraví. A vztahy.

Začala jsem nad věcmi myslet trochu jinak. Trochu jiné věci pro mě začaly být důležité. Život pro mě získal jiné hodnoty. A co vám budu povídat, obrátilo se to hlavně v Kanadě, kde jsem přičichla k úplně jinému životnímu stylu. Byla jsem městská holka, která ráda utíkala dobíjet baterky do přírody, ale vrátila jsem se jako člověk, kterýmu v srdci vyrostly hory, který dýchá svobodu a vydechuje lásku.

Na vlastní kůži jsem se přesvědčila, že mnohem víc litujete věcí, který neuděláte, než těch, který uděláte – a to mě naučilo vrhat se do života po hlavě. Ne neprozřetelně a bez rozmyslu, ale jakmile se jednou rozhodnete (velký důraz bych chtěla klást na intuici, která je pro mě teď střelkou kompasu), jediný smysl dává vložit do svého rozhodnutí celé své srdce. Ochutnala jsem, jaký slasti číhají za hranicemi zóny komfortu. A právě tenhle druh mindsettingu mě dovedl až do té mé Kanady, kde jsem pravděpodobně objevila něco málo ze svého minulého života.

Každopádně, mimo jiné se mi během téhle zkušenosti proměnily postoje. Svoboda pro mě začala být absolutní hodnota. Život pro mě začal mít smysl v tom, že za něj můžu sama rozhodovat, je to obraz, který sama vytvářím a jenom já držím paletu. To platí i o práci. O bydlení. A o vztazích. O tom všem ještě budu mluvit. Ale jedno je společné – každý z nás je jedinečná bytost, a je jen na ní, jaké mantinely svému životu postaví.

Dá se říci, že je to už rok, co pracuji na volné noze. Vždycky jsem o tom snila, byla to taková moje meta úspěchu. Mít absolutní mandát nad tím, co a pro koho budu dělat a být si svým vlastním šéfem. První tři měsíce jsem sice ještě pracovala v agentuře, ale jelikož jsem většinu času trávila po doktorech, v nemocnicích a uvázaná na posteli, agenturní práci jsem popravdě už moc nedala. Zato se mi ale podařilo se poctivě postavit na vlastní nohy. Získala jsem pár krásných klientů, spoustu cenných zkušeností a nekonečně nových podnětů a nápadů, které nikdy v životě nemůžu stihnout všechny zrealizovat – ale alespoň mám směr. Jeden z těch nápadů je otevřít v Litoměřicích coworking – což se teď právě děje!

Ty dvě nejdůležitější věci uplynulého roku mě totiž naučily, že nemůžu a nechci trávit celou pracovní dobu na židli u počítače, což až doposud zabíralo 120 % mé pracovní doby. Kvůli těm zádům jsem si uvědomila, že je pro mě prakticky životně důležité měnit polohy a hýbat se – ne trávit třetinu života v nepřirozené sedící pozici. A v Kanadě jsem ochutnala tu úžasnou slast kombinované práce, kterou mě naučil Leo. Práce mentální, fyzické i tvůrčí, rovnoměrně rozdělené. Leo provozuje vlastní airbčka, stará se o ranč, píše knihu a skládá hudbu. Já jsem v Kanadě pracovala na svých klientech, na ranči a vrátila se ke psaní! A podobně bych chtěla pokračovat i tady. Stále se chci věnovat obsahovému marketingu, ale chci dělat i něco rukama (zatím to víc než dostatečně zaměstnává rekonstrukce bytu a otevírání naší kanceláře) a psát chci i dál. A víc než kdy dřív.

S tím, jak stárnu (haha!) si svýho zdraví začínám vážit čím dál víc. Nejvíc mě v tom pochopitelně vykoupaly ty moje záda – tehdy jsem si uvědomila, jak jsou ty naše tělesný schránky vlastně křehký a jak všechno bereme hrozně automaticky.

Z tý nešťastný infekce jsem se vylízala, živá a se všema funkčníma končetinama, ale trvalé následky jsem si z týhle polízanice odnesla. Už navždycky budu muset být na svou krční páteř opatrná, některé věci jsou pro mě už prakticky zapovězené a komplikace můžou přijít vlastně kdykoli.

A protože nejvíc vděčná za své uzdravení jsem čínské medicíně, začala jsem těmhle alternativním přístupům ke zdraví důvěřovat čím dál víc. Mám pocit, že příroda nás vybavila tak, abychom lék na své neduhy dokázali najít právě v ní, což zdaleka ještě neumíme (nebo jsme to postupně pozapomínali), ale vracíme se k tomu. Rozhodně tím neříkám, že bychom neměli chodit k doktorovi, protože západní medicíně pořád vděčíme za mnohé a jsou věci, které jinak ani léčit neumíme. Ale zároveň zastávám názor, že doktoři mnohdy jen léčí symptomy, ale nepídí se po původu (nehledě na celé to farmaceutické lobby, který je jednoduše nechutný. Podívejte se na Dallas Buyers Club).

Tohle moje koketování s alternativními přístupy ke zdraví mě dostalo k nějakému celostnímu, holistickému pohledu na člověka. Všechno je se vším propojené. A proto je důležité žít takový život, jaký chcete žít, tak, aby se vašimi absolutními hodnotami stalo štěstí a láska. A zdraví pak jednoduše přijde s tím. Pro ne-ezo-fanoušky to je jednoduše psychosomatika, která má na naše zdraví mnohem větší vliv, než si připouštíme a než se říká v mnohých chytrých knížkách. Krásně o tom mluví Claire Michelle. Spoustu léků naše společnost striktně zakazuje, přestože prokazatelné pomáhají, za všechny si pojďme ukázat teba na halucinogeny. Tělo a příroda si zkrátka umí poradit, když si spolu rozumí a když spolu komunikujeme. I tohle je svoboda.

Něco málo po půlce tohohle roku jsme se odstěhovali z Prahy. Já jsem tou dobou žila na kanadským ranči, Honza to všechno krásně zvládnul sám. Ale neobešlo se to bez komplikací, protože byt, který jsme měli dát během podzimu do pořádku, ještě ani přes Vánoce nebyl zdaleka hotový. Teď v něm máme zařízenou malou špeluňku a velká část práce na nás pořád ještě čeká, ale už, už se to snad blíží do zdárného finále.

Byt, který teď dáváme o pořádku, je ale pořád jenom přestupní stanice. Vždycky jsem chtěla bydlet v domečku za městem, což teď, po mém návratu z Kanady, má pro mě ještě mnohem větší význam. A tak hledáme půdu. Je pro mě důležité, abych bydlela obklopená přírodou – najít si tady u nás malý kousek ráje, něco podobného, jako jsem objevila v Blaeberry. Tehdy se ve mně něco nového zrodilo. Nebo možná spíš probudilo, z dávného dlouhého spánku. Možná. Z minulého života. Každopádně teď vím, že chci mít výhled do přírody, na hory, na lesy nebo do vody. Chci mít vlastní zdroj vody, protože letošní sucha mě přesvědčily o křehkosti toho systému, na který teď až příliš nekriticky spoléháme. Chci mít kousek lesa, abych měla vlastní zdroje dřeva, hub, borůvek a místo, kam chodit na procházky. A až budeme mít půdu, chci si na ní zařídit bydlení v duchu permakultury, což je pojem, který jsem objevila také letos a který dokonale zastřešuje moje hodnoty. Tohle pro mě znamená svoboda. Už mi nezáleží na tom mít krásné velké pokoje ve velkém domě. Bude mi stačit malá chaloupka, koneckonců, i s tou venkovní kuchyní jsem se naučila (v létě na Tenerife i v zimní Kanadě). Život by se totiž měl odehrávat venku, dovnitř bychom se měli chodit jenom schovávat. Zanořit se.

I v otázce vztahů u mě došlo k velké proměně. Jednak v tom, že jsem si uvědomila jak moc barevné naše spektrum lásky může být, když si dovolíme dívat se na něj mimo zavedené škatulky. A pak jsem taky zásadně přehodnotila svůj vztah k institucím, do kterých naše vztahy zastavujeme.

Tak předně teda – objevila jsem novou lásku. Něco, co se jen těžko popisuje, protože mě to nenaučili ani rodiče, ani pohádky od Disneyho, ani červená knihovna a ani občanská výchova ve škole. Byl to silný příval hluboké lásky, která sdílí shodné znaky s přátelstvím, partnerskou láskou i rodičovskou láskou (což jen tuším, navzdory tomu, že rodička zatím nejsem). Tahle láska ve mně zanechala šrám, ale taky hlubokou víru. V lidi i v něco nadpřirozeného.

Pak jsem taky přehodnotila svůj postoj k manželství. Teda… spíš si myslím, že jsem se jen utvrdila v postoji, který racionálně zastávám celý život, předsudky, představy a očekávání mě ale doposud tlačili někam jinam. Už nějakou dobu čekám na to, až padne TA otázka a jestli se s Honzou vůbec někdy vezmem. A co to o nás vlastně vypovidá, když se žení a vdávají všichni okolo mě, včetně všech těch kluků, kteří do mě kdy byli zamilovaní a které jsem vždycky odmítla právě kvůli Honzovi (když jste s někým takhle dlouho, dostáváte se občas do dost podivných perspektiv). Teď si nejsem jistá, jestli o té romantické bílé svatbě pořád sním. Má to s sebou spoustu kulturních konotací (krásně o tom píše Liz Gilbert) a koneckonců, ani po vší té studii instituce manželství a vší té inicativy, kterou do toho vložila, to ani Liz nakonec nevyšlo. Myslím, že se s Honzou asi někdy přece jenom vezmeme, protože je to jednoduše praktické. Alespoň v naší společnosti. Ale filosoficky s tím asi nepřestanu mít problém protože – logicky – copak někdy můžete udělat závazek za své budoucí já? Racionální člověk toho prostě není schopen. Kateřina Varhaník Wildová se identifikuje jako sériová monogamista v tom smyslu, že žije párově s jedním člověkem, do té doby, dokud jejich cesty dokáží jít životem společně. Ale snažit se napínat lásku a ohýbat jí někam, jenom abychom naplňovali závazky, které jsme si dali před dvaceti lety, když jsme ještě byli mladí, hloupí a o životě věděli prd, to je nesmyslné. A s tím taky souhlasím.

V neposlední řadě jsem si uvědomila, že pořád ještě nechci chvátat do rodičovství, do kterého jsem poslední dobou různými fintami a společenskými zvyklostmi byla tlačená. Samo moje tělo mi dalo vědět, že rodičovství holt ještě ne-e. A i to se stalo během mých cest. V Kanadě jsem se se svým tělem trochu víc “zkamarádila”, začala jsem ho poslouchat a sledovat jeho reakce na různé změny. A jedna z těch věcí, které mi moje vlastní tělo prozradilo, byl právě můj vztah k maminkovství. Během těch pěti týdnů se můj cyklus úplně překopal a já od té doby menstruuju s úplňkem. Ať si kdo věří, čemu chce, ale něco, čemu se říká “Cyklus rudého měsíce”, a který přišel tak náhle a doprovázen dalšími změnami, je pro mě víc než jasné znamení.